Kapitola 28-29

Kněží

Charles Henry Mackintosh

Tyto kapitoly nám ukazují kněžství ve vší jeho ceně a působnosti. Jsou pro nás plné hlubokého poučení. Samotné slovo "kněžství" vzbuzuje v srdci pocity nejhlubší vděčnosti za milost, která nejenom připravila cestu, po níž se můžeme dostat do Boží přítomnosti, nýbrž v souhlasu s charakterem a požadavky tohoto vysokého a svatého postavení připravila též prostředky, jak nás tam udržet. Aronské kněžství bylo Božím opatřením pro lid, který sám o sobě byl od Něho do určité míry vzdálen a potřeboval někoho, kdo by v jeho zastoupení před Něho předstupoval. V Žid. 7 jsme poučováni, že tento pořádek kněžství náležel zákonu - že byl učiněn "podle zákona přikázání tělesného" /16.v./ - že "mnozí bývali kněží, proto že smrt bránila jim vždycky trvati" /23.v./ - a že kněží k tomu náležející měli nedostatky /28.v./. Toto kněžství nemohlo způsobit dokonalost, a proto máme příčinu děkovat Bohu, že bylo zavedeno "bez přísahy" /20. a 21.v./. Boží přísaha mohla být spjata jenom s tím, co mělo trvat navždy, totiž s dokonalým, nesmrtelným, nepřenosným kněžstvím našeho velkého a slavného Melchisedecha, který udílí jak Své oběti, tak i Svému kněžství všecku cenu, důstojnost a slávu Své vlastní nesrovnatelné Osoby. Myšlenka, že máme takovou oběť a takového kněze jako je On, musí v našich srdcích vyvolat ty nejvděčnější pocity.

Ale přikročme k podrobnějšímu zkoumání těchto dvou kapitol. Ve 26. kapitole máme oděvy a ve 29. kapitole máme oběti. První jsou více ve spojení s potřebami lidu, druhé s požadavky Boha. Roucha vyjadřují různé funkce a vlastnosti kněžské služby. "Efod" +/ byl hlavní částí kněžského roucha. Byl neoddělitelně spojen s nárameníky a náprsníkem. To nás zřetelně učí, že síla kněžských ramen a hluboké náklonnosti kněžského srdce byly plně oddány zájmům těch, které zastupoval a v jejichž prospěch nosil efod - ono zvláštní kněžské roucho. To, co bylo předobrazem v Aronovi, je uskutečněno v Kristu. Jeho všemocná síla a nekonečná láska jsou naše - bezesporu a navždy naše. Rámě, které podpírá vesmír, udržuje i ten nejslabší a nejnevědomější úd toho krví vykoupeného shromáždění. Ježíšovo srdce bije s neproměnnou náklonností a s věčnou, vše překonávající láskou pro toho nejvíce opomíjeného člena vykoupeného shromáždění. Jména dvanácti pokolení, vyrytá do drahých kamenů, byla nošena na ramenou i na hrudi nejvyššího kněze. /Viz verše 9-12, 15-29/. Obzvláštní vzácnost drahého kamene spočívá v tom, že čím jasnější je světlo, jež na něj dopadá, tím jasněji září. Světlo nemůže nikdy drahému kameni ubrat jeho jasu, jen ho zvyšuje a rozvíjí. Dvanáct pokolení - jedno jako druhé, nejmenší i to největší - byla neustále nošena na hrudi a na ramenou Aronových před Pánem. Každé z nich bylo udržováno v Boží přítomnosti v onom nezkaleném lesku a neproměnné kráse, jež náležely postavení, do něhož je uvedla dokonalá milost Boha Israelova. Lid byl před Bohem zastupován veleknězem. Jejich slabosti, chyby a selhání mohly být jakkoli veliké, přesto jejich jména zářila na náprsníku nepomíjejícím leskem. Hospodin je tam postavil a kdo by je odtud mohl odstranit? Hospodin je tam postavil takovým způsobem a kdo by to mohl změnit? Kdo mohl proniknout do svatyně, aby odtrhl z Aronovy hrudi jméno jednoho z pokolení Israele? Kdo mohl poskvrnit jas, který obklopoval jména na tom místě, kam je Bůh postavil? Nikdo. Ležela mimo dosah každého nepřítele - mimo vliv všeho zla. Jak povzbuzující a potěšující pro sužované, pokoušené, zmítané a často tak slabé děti Boží je myšlenka, že Bůh je vidí na Ježíšově srdci! V Jeho očích září vždycky v plném lesku Krista - jsou ozdobeni božskou krásou. Svět je tak vidět nemůže, ale Bůh je tak vidí a v tom je celý rozdíl. Když se lidé dívají na lid Boží, vidí jenom jeho poskvrny a vady. Nemají nijakou schopnost vidět dále, a proto jejich soud je vždy špatný - vždy jednostranný. Nemohou vidět zářící drahokamy nesoucí jména Božích vykoupených vyrytá rukou neproměnné lásky. Je pravda, že křesťané by měli být velice pečliví v tom, aby lidem světa nedávali spravedlivou příčinu k výčitkám.

- - - - -

+/ V Kralickém překladu je místo "efod" užito slovo "nárameník".

Např. ve verších 4,6,15,26,27 /přepásání efodu/ 28. Ve verších 12,25,27,31 má být výraz "nárameníky efodu". -p.p. Měli by se snažit "dobře činíce, zacpati ústa nemoudrých a neumělých lidí". /1.Petra 2,15/ Kdyby jen v moci Ducha Svatého postihli krásu, v jaké před očima Božíma nepřetržitě září, jistě by je to vedlo k tomu, aby před zraky lidí chodili v praktické svatosti, mravní čistotě a vznešenosti. Čím jasněji vírou vnikneme do objektivní pravdy, neboli do toho, co je o nás pravda v Kristu, tím hlubší, více ze zkušenosti a praktické bude vnitřní dílo v nás a tím úplnější bude zjevování mravního účinku v našem životě a charakteru. Ale díky Bohu, nemáme co činit s úsudkem lidí, nýbrž s úsudkem Božím. On nám milostivě ukazuje našeho nejvyššího kněze "nesoucího náš soud na srdci svém před Bohem vždycky" /30.v./ To nám dává hluboký a trvalý pokoj, kterým nic nemůže otřásti. Snad se musíme vyznávat ze svých neustálých selhání a nedostatečností a rmoutit se nad nimi; - oko je snad někdy tak zkaleno slzami pravé lítosti, že jsme jen velmi málo schopni postřehnout jas drahokamu, na nichž jsou naše jména vyryta, ale přece jsou tam po všechen ten čas. Bůh je vidí a to stačí. Je oslaven jejich leskem - leskem, který není z nás, ale je darován Bohem. My jsme neměli nic, kromě temnoty, nečistoty a ošklivosti. Bůh nám udělil světlo, lesk a krásu. Jemu buď na věky chvála! "Pás" je známý symbol služby; Kristus je dokonalý Služebník - Služebník Božích rad a Božího srdce a Služebník hlubokých a rozmanitých potřeb Svého lidu. V duchu plné oddanosti, která nemohla být oslabena, sám se opásal pro Své dílo; a když víra vidí Syna Božího takto opásaného, usuzuje, že žádná těžkost pro Něho nemůže být příliš veliká. Z tohoto předobrazu vidíme, že všechny ctnosti, důstojnosti a slávy Kristovy v Jeho božské i lidské přirozenosti vstupují plně do Jeho charakteru jako služebníka. "Přepásání pak přes efod, kteréž na něm bude, podobné bude dílu jeho; z týchž věcí bude, totiž ze zlata, z postavce modrého a z šarlatu a z červce dvakrát barveného a z hedvábí bílého přesukovaného" /8.v./. To musí dostačit všem potřebám duše i těm nejhoroucnějším přáním srdce. Vidíme Krista nejenom jako zabitou oběť na měděném oltáři, ale také jako opásaného nejvyššího kněze nad domem Božím. Inspirovaný apoštol jistě proto může říci: "Přistupmež",- "Držme /pevně/, -"Šetřme jedni druhých"! /Židům 10,19-24/

"Položíš pak do náprsníku soudu urim a thumim /světla a dokonalosti"/, aby bylo na srdci Aronově, když vcházeti bude před Hospodina; a nositi bude Aron soud synů Israelských na srdci svém před Hospodinem vždycky." /30.v./ Z různých oddílů Božího Slova se učíme, že "urim" bylo spjato se sdělováním Božích myšlenek o různých otázkách, jež vyvstávaly v jednotlivých úsecích dějin Israele. Tak např. při ustanovení Josue čteme: "Kterýž před Eleazarem knězem postavě se, ptáti se ho bude na soud urim před Hospodinem." /4.Moj.27.21/. "0 Lévi také řekl: Thumim tvé a urim tvé buď při muži svatém tvém ... Vyučovati budou soudům tvým Jákoba a zákonu tvému Israele." /5.Moj.33,8-10/ "I dotazoval se Saul Hospodina, ale Hospodin neodpovídal jemu ani skrze sny, ani skrze urim, ani skrze proroky." /1.Sam.28,6/ "A zapověděl jim Tirsata, aby nejedli z věcí svatosvatých, dokudž by nepovstal kněz s urim a thumim." /Ezdráš 2,63/ Takto se učíme, že nejvyšší kněz nejenom nesl před Pánem soud shromáždění, ale že také sděloval shromáždění soud Páně. Jak vážné, důležité a vzácné to jsou úkony! To vše v božské dokonalosti máme ve svém "Nejvyšším Knězi, kterýž pronikl nebesa." /Žid.4,14/. On vždycky nese soud Svého lidu na Svém srdci a skrze Ducha Svatého nám sděluje úradky Boží o těch nejmenších okolnostech našeho denního života. Nepotřebujeme ani snů, ani vidění. Jestliže jen chodíme Duchem, budeme se těšit ze vší jistoty, kterou může poskytnout dokonalé "urim" na hrudi našeho Nejvyššího Kněze.

"Uděláš také plášť efodu všechen z postavce modrého .... Uděláš i na podolku /okraji, p.p./ jeho jablka zrnatá z hedvábí modrého, z purpuru a ze šarlatu na podolku jeho vůkol, a zvonečky zlaté mezi nimi vůkol. Zvonček zlatý a jablko zrnaté, opět zvonček zlatý a jablko zrnaté na podolku pláště vůkol. A bude to míti na sobě Aron při službách, aby slyšen byl zvuk jeho, když vcházeti bude do svatyně před Hospodina, i když vycházeti bude, aby nezemřel." /31.-35.v./ Modrý plášť efodu je výrazem zcela nebeského charakteru našeho Nejvyššího Kněze. Odešel do nebe, - je mimo dosah smrtelného vidění; ale skrze moc Ducha Svatého tu je božské svědectví pravdě o tom, že je živ v přítomnosti Boží, a nejen svědectví, ale také ovoce této pravdy. "Zvonček zlatý a jablko zrnaté, opět zvonček zlatý a jablko zrnaté", - takový je krásný pořádek. Pravé svědectví o té velké pravdě, že Ježíš vždycky žije, aby se za nás přimlouval, je nerozlučně spojeno s plodností v Jeho službě. Kéž bychom měli hlubší pochopení pro tato vzácná a svatá tajemství!

"Uděláš také plech ze zlata čistého, a vyryješ na něm dílem vyrývajících pečeti: SVATOST HOSPODINU. Kterýž dáš na tkanici z modrého postavce, a bude na čepici; napřed na čepici bude. I bude nad čelem Aronovým, aby nesl Aron nepravosti posvěcených věcí, kterýchž by posvětili synové Israelští při všech darech posvěcených věcí svých; a bude nad čelem jeho vždycky, aby příjemné je činil před Hospodinem." /36.-38.v./ Zde je důležitá pravda pro duši. Zlatý plech na Aronově čele byl obrazem svatosti Pána Ježíše Krista. "Bude nad čelem JEHO VŽDYCKY, aby příjemné JE činil před Hospodinem." Jaký klid to dává srdci uprostřed vší nestálosti našich vlastních zkušeností! Náš Nejvyšší Kněz je "vždycky" v Boží přítomnosti za nás. Jsme jím zastupováni a v něm učiněni příjemní. Jeho svatost je svatostí naší. Čím hlouběji se seznamujeme se svou osobní špatností a nedostatečností, čím více si osvojujeme pokořující pravdu, že v nás nepřebývá nic dobrého, tím vroucněji chválíme Boha vší milosti za tu duši povzbuzující pravdu obsaženou ve slovech: "Bude nad čelem jeho vždycky, aby příjemné je činil před Hospodinem." Jestliže čtenář je z těch, kdo jsou často pokoušeni a znepokojováni pochybami a obavami, vrchy a dolinami svého duchovního stavu, neustálým sklonem hledět do svého ubohého, chladného, bloudícího a vrtošivého srdce, - jestliže je pokoušen nadměrnou nejasností a potřebou svaté skutečnosti, pak nechť upne celou svou duši na vzácnou pravdu, že tento veliký Nejvyšší Kněz zastupuje před Božím trůnem jeho. Nechť upře svůj zrak na zlatý plech a v jeho nápisu čte míru svého věčného přijetí u Boha. Kéž Duch Svatý mu umožní okusit obzvláštní sladkosti a posilňující moci tohoto božského a nebeského učení.

"Synům pak Aronovým zděláš sukně; pasy také jim uděláš a klobouky /"vysoké čepice" -p.p./ k slávě a k ozdobě ... Nadělej jim i košilek lněných k zakrytí nahoty těla ... A ať je na sobě mají Aron i synové, když vcházeti budou do stánku úmluvy, aneb když přistupovati budou k oltáři, aby sloužili v svatyni; a neponesou nepravosti, aniž zemrou." /v.40.42.43/. Zde máme Arona a jeho syny jako předobraz Krista a Církve, stojící v moci božské a věčné spravedlnosti. Aronova kněžská roucha jsou výrazem vnitřních, osobních a věčných vlastností Krista, zatímco "sukně" a "klobouky" synů Aronových představují ony dary milosti, jimiž je přioděna Církev pro své spojení s vyvýšenou Hlavou kněžské rodiny. Ve všem v této kapitole vidíme, s jak milostivou péčí vyšel Hospodin vstříc potřebám Svého lidu, když jim dovolil vidět toho, který měl jednat v jejich prospěch a zastupovat je v Jeho přítomnosti, oděného všemi těmi rouchy, která vyhovovala jejich okamžitému stavu tak, jak On ho znal. Nebylo opomenuto nic, co by si srdce mohlo přát anebo co by mohlo potřebovat. Mohli si ho prohlížet od hlavy až k patě a vidět, že vše je dokonalé. Od svaté čepice, která pokrývala jeho čelo, až ke zvonečkům a zrnatým jablkům na lemu jeho oděvu - vše bylo tak, jak to mělo být, poněvadž vše bylo podle vzoru ukázaného na hoře - vše bylo učiněno podle míry, dle níž Bůh posuzoval potřeby Svého lidu a Své vlastní požadavky. Ale s Aronovými rouchy je spojena ještě jedna věc, která vyžaduje čtenářovy zvláštní pozornosti, a to je způsob, jakým bylo při jejich zhotovení upotřebeno zlato. Tento předmět je sice blíže rozvinut teprve v kapitole 39, ale vysvětlení na tomto místě je vhodné. "I nadělali plíšků zlatých, a nastříhali z nich nití, aby jimi províjeli skrze modrý postavec, a šarlat a červec dvakrát barvený a bílé hedvábí, dílem řemeslným." /39,3/ Už jsme poznamenali, že "modř, purpur, šarlat a bílé hedvábí" ukazují na různé částky Kristova člověčenství a zlato představuje Jeho božskou přirozenost. Zlaté nitě byly pečlivě zatkány do všech ostatních materiálů, takže s nimi byly nerozlučně spojeny, a přece od nich zřetelně odlišeny.

Uplatnění tohoto výstižného obrazu na charakter Pána Ježíše má velký význam. Při různých událostech vylíčených v evangeliích můžeme lehce rozeznat toto krásné a podivuhodné spojení člověčenství a božství a současně také jejich tajemnou rozdílnost. Podívejme se např. na Krista na Genezaretském jezeru. /Marek 4,38/ Uprostřed bouře "spal na podušce" /vzácná ukázka Jeho dokonalého člověčenství!/, ale v příštím okamžiku se pozvedá z tohoto postavení skutečného člověčenství do vší hodnosti a majestátu Božství a jako nejvyšší Vládce vesmíru tiší bouři a upokojuje moře. Nepozorujeme nijakou námahu, ani žádný spěch, ani přípravy. S dokonalou lehkostí se pozvedá ze stavu lidství do sféry skutečného Božství. Stejně přirozeně odpočívá jako člověk a stejně přirozeně je činný jako Bůh. V prvním i v druhém případě je vždy dokonalý. Pozorujme Ho dále na konci 17. kapitoly evangelia Matoušova, kde se výběrčí obracejí na Petra s otázkou: "Což mistr váš nedává platu?" Jako "nejvyšší Bůh, kterýž vládne nebem a zemí" /1.Moj.14,22/ klade Svou ruku na poklady oceánu a říká: "Mé jsou" /Žalm 50,12;24,1;Job 41,2/; a dokázav, že "Jeho jest moře a že On je učinil" /Žalm 95,5/, obrací se s vyjádřením dokonalého člověčenství a spojuje se se Svým chatrným služebníkem oněmi dojemnými slovy: "Ten vezma, dej jim za Mne i za seb e." /Mat.17,27/ Milostivá slova! - Tím milostivější, když o nich uvažujeme v souvislosti se zázrakem, který tak výrazně zjevil Božství toho, kdo se takto nekonečně snížil, aby se spojil s ubohým, slabým červem. Ještě jednou se na Něho podívejme u Lazarova hrobu. /Jan 11/ Rmoutí se a pláče a tento zármutek a slzy vycházejí z hloubky dokonalého lidství - z toho dokonalého lidského srdce, jež cítilo tak, jak nemohlo cítit žádné jiné srdce uprostřed scény, kde hřích způsobil tak strašné ovoce. Ale potom, jako Vzkříšení a Život, jako Ten, který drží ve Své všemocné ruce "klíče pekla i smrti" /Zj.1,18/, volá "Lazare, pojď ven!"- a smrt a hrob, poslušné Jeho velícího hlasu, otvírají své mocné brány a nechávají svého zajatce vyjít. /Jan 11,43/ Čtenář si jistě lehce vybaví jiné výjevy v evangeliích, ilustrující krásné spojení zlatých nití s "modří, purpurem, šarlatem a bílým hedvábím", to jest sjednocení Božství s člověčenstvím v tajemné Osobě Božího Syna. V této myšlence není nic nového; často na ni bylo poukazováno těmi, kdo pečlivě studovali Písma Starého Zákona.

Avšak je to pro naše duše vždy užitečné, když jsou vedeny k Pánu Ježíši jako k "pravému Bohu a pravému Člověku". Duch Svatý obojí spojil "dílem řemeslným" a předkládá je obnovené mysli věřícího, aby se jimi těšila a obdivovala se jim. Kéž si naše srdce dovedou cenit takového vyučování. Dříve než uzavřeme tento oddíl, podívejme se na chvilku na 29. kapitolu. Bylo už poznamenáno, že Aron a jeho synové představují Krista a Církev; ale v úvodních verších této kapitoly se dostává Aronovi prvenství. -"Potom Aronovi a synům jeho přistoupiti kážeš ke dveřím stánku úmluvy, a umyješ je vodou." /4.v./ Umytí vodou činilo Arona takovým, jakým je Kristus sám o sobě, totiž svatým. Církev je svatá mocí svého spojení s Kristem v životě ze vzkříšení. Kristus je dokonalým výrazem toho, čím ona je před Bohem. Obřadný akt umytí vodou nám představuje působení Božího Slova. /Viz Ef.5,26/ "A Já posvěcuji sebe samého za ně, aby oni posvěceni byli v pravdě". /Jan 17,19/ Kristus se v moci dokonalé poslušnosti oddělil pro Boha, když jako člověk byl ve všech věcech veden Božím Slovem a věčným Duchem, aby všichni, kdo Mu náležejí, mohli být zcela odděleni v moci pravdy. "Naposledy vezmeš olej pomazání, a vyleje na hlavu jeho, pomažeš ho." /17.v./ Zde máme Ducha, ale budiž zde poznamenáno, že Aron byl pomazán dříve než byla vylita krev, poněvadž před námi stojí jako obraz Krista, jenž v moci toho, čím byl ve Své vlastní Osobě, byl pomazán Duchem Svatým dlouho před tím, než dílo kříže bylo dokonáno. Naproti tomu synové Aronovi byli pomazáni teprve když byla vylita krev. -"A zabiješ skopce toho, a vezma krev jeho, pomažeš jí konce ucha Aronova, a konce pravého ucha synů jeho, i palce na pravé ruce jejich, a palce na pravé noze jejich; a vykropíš tu krev na oltáři vůkol. +/ A vezma krve, která bude na oltáři, a oleje pomazání, pokropíš Arona a roucha jeho i syny jeho a roucha jejich s nimi; a budeť posvěcen on i roucho jeho, i synové jeho, a roucho synů jeho s ním." /20. a 21.v./ Pokud jde o Církev, krev kříže leží u základu všeho. Nemohla být pomazána Duchem Svatým, dokud její vzkříšená Hlava nevešla do nebe a nepoložila na trůn božské velebnosti svědectví o Své dokonané oběti. "Toho Ježíše vzkřísil Bůh, čehož my všichni svědkové jsme. Protož pravicí Boží jsa zvýšen, a vzav zaslíbení Ducha Svatého od Otce, vylil to, což vy nyní vidíte a slyšíte." /Sk.2,32.33; srv. též Jan 7,39;Sk.19,1-6/ Ode dnů Ábelových až do nynějška byly zde duše, které Duch Svatý obnovil, na ně působil a uschopňoval je k službě; ale Církev nemohla být pomazána Duchem Svatým dříve, dokud vítězný Pán nevstoupil do nebe a nepřijal pro ni zaslíbení od Otce. Pravda tohoto učení je velmi určitě a zřetelně hlásána v celém Novém zákoně a její striktní úplnost je potvrzena v předobrazu, který máme před sebou, tou zřejmou skutečností, že ačkoliv Aron byl pomazán před tím, než byla vylita krev /7.v./, přece jeho synové nebyli a nemohli být pomazáni, dokud krev nebyla prolita. /21.v/

- - - - - - -

+/ Ucho, ruka a noha jsou cele posvěceny Bohu v moci dokonaného smíření a skrze sílu Ducha Svatého.

Ale z pořádku pomazání v naší kapitole se učíme více než jen důležité pravdě o díle Ducha a o postavení Církve; je nám zde také postaveno před oči prvenství Syna: - "Miloval jsi spravedlnost, a nenáviděl bezbožnosti, protož pomazal tě Bůh, Bůh tvůj, olejem veselé n a d účastníky tvé." /Žalm 45,8;Žid.1,9/ Je nutné, aby dítky Boží tuto pravdu vždy pevně uchovávaly ve svém přesvědčení i zkušenostech. Boží nekonečná milost se zjevila v té podivuhodné skutečnosti, že o provinilém, peklo zasluhujícím hříšníkovi se mluví takovýmito výrazy - že vůbec má být nazván "účastníkem" Syna Božího; ale nezapomeňme nikdy ani na okamžik na slovo "n a d ". Nezáleží na tom, jak úzké je spojení /a to je tak těsné, jak je mohla učinit věčné rada vykupující Boží lásky/, přece však "ve všech věcech" musí Kristus "mít prvotnost" /Kol. 1,18/. Nemohlo by tomu být jinak. On je Hlava nade vším, - Hlava Církve, Hlava stvoření, Hlava andělů, Pán vesmíru. Ani jediné nebeské těleso neprobíhá širým vesmírem, aby se nepohybovalo bez Jeho kontroly, ani jediný červík neleze po zemi, aby nebyl vždy pod dohledem Jeho bdícího oka. On je "Bůh nade všecky" /Řím.9,5/, "prvorozený všeho stvoření" /Kol.1,15/, "počátek stvoření Božího" /Zj.3,14/. "Všeliká rodina na nebi i na zemi" /Ef.3,15/ se podle Božího úradku musí podřídit Kristu. Každá duchovní mysl to všechno vždy s vděčností uzná; ba samo vyslovení této myšlenky způsobí v křesťanově srdci radostné vzrušení. Všichni, kdo jsou vedeni Duchem, budou se radovat z každého zjevení osobní slávy Synovy a nestrpí ani na okamžik nic, co by jí mohlo způsobit újmu. Nechť je Církev vyvýšena do těch největších výšin slávy, přece bude její radostí sklánět se k nohám Toho, jenž se snížil, aby ji v moci dokonané oběti povýšil do spojení se Sebou. Když plně uspokojil všechny požadavky Boží spravedlnosti, může vyhovět všem tužbám Božího srdce ve Své nekonečné příjemnosti Otci a ve Své věčné slávě tím, že spolu nerozlučně spojil Církev. "Nestydí se jich nazývati bratřími." /Žid.2,11/ +/

« Previous chapter

Next chapter »