Kapitola 15

Píseň Mojžíše. Mara a Elim

Charles Henry Mackintosh

Tato kapitola začíná nádhernou písní vítězství Israele na břehu Rudého moře, kdy viděli "moc velikou, kterouž prokázal Hospodin na Egyptských." /14,31/ Viděli Boží spasení, a proto Mu zpívají chválu a vyprávějí o Jeho mocných skutcích. "T e h d y zpíval Mojžíš a synové Israelští píseň tuto Hospodinu." /1.v./ Až do této chvíle jsme neslyšeli ani jediný tón chvály. Slyšeli jsme jejich křik v největší úzkosti, když se lopotili v cihelnách Egypta, naslouchali jsme jejich volání nevěry, když byli obklopeni tím, co pokládali za nepřekonatelné těžkosti, ale až dosud jsme neslyšeli žádnou píseň chvály. Teprve když jako zachráněný lid viděli, že jsou obklopeni ovocem Božího spasení, propuká celé vykoupené shromáždění v tento vítězoslavný zpěv. Teprve když se vynořili ze svého významuplného křtu "v oblace a v moři" a mohli hledět na bohaté kořisti vítězství, které ležely rozptýlené kolem nich, bylo slyšeno oněch šest set tisíc hlasů zpívajících píseň vítězství. Vody Rudého moře se valily mezi nimi a Egyptem a oni stáli na břehu jako úplně vysvobozený lid, takže mohli chválit Hospodina.

V tomto jako i ve všem ostatním byli našimi předobrazy. Také my musíme o sobě vědět, že jsme zachráněni v moci smrti a vzkříšení, než vůbec jsme schopni jasně a rozumně velebit. Jestliže toto vědomí chybí, bude se stále v duši projevovat zdrženlivost a nerozhodné váhání, stav, který jistě pramení z neschopnosti vejít v dokonalé dílo vykoupení, jenž je v Kristu Ježíši. Někdo může uznávat skutečnost, že spasení je v Kristu a v nikom jiném; ale to je něco úplně jiného, než uchopí-li se někdo vírou pravého charakteru a základu toho spasení a přivlastní-li si je. Duch Boží s naprostou jasností zjevuje v Písmě svatém, že Církev je s Kristem spojena ve smrti a vzkříšení; a dále, že vzkříšený Kristus po Boží pravici je mírou a zárukou přijetí Církve. Když tomu uvěří, vyvede to duši úplně z okruhu pochybností a nejistoty. Jak může křesťan pochybovat, když ví, že je před Božím trůnem neustále zastupován Přímluvcem, totiž "Ježíšem Kristem spravedlivým"? /1.Jan.2,1/ Je výsadou i toho nejslabšího údu Boží Církve vědět, že byl Kristem zastupován na kříži, - že všechny jeho hříchy byly vyznány, neseny, odsouzeny a za ně bylo zaplaceno. Taková je před Bohem skutečnost a je-li uchopena vírou, musí přinést pokoj. Ale něco menšího než toto pokoj dát nemůže. U někoho může být vážnost, úzkost a skutečně upřímná touha po Bohu; takový člověk může být velice zbožný a oddaně ostříhat všechny předpisy, služby a formy náboženství; ale proto, aby dosáhl vědomí, že jeho svědomí je zcela očištěno od hříchu, není jiný prostředek, než vidět hřích odsouzený, a to na Osobě Kristově, oběti to za hřích na zlořečeném dřevě /Žid.9,26;10,1-18/. Jestliže tam byl hřích odsouzen jednou provždy, má se na to nyní věřící dívat jako na otázku vyřízenou Bohem, a proto na věky; a že tam byl takto odsouzen, je prokázáno vzkříšením Ručitele. "Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti; a činí to Bůh, aby se báli obličeje Jeho." /Kaz.3,14/ Avšak zatímco se všeobecně připouští, že toto vše je pravda, pokud jde o Církev jako o celek, činí mnohým značné potíže si to přivlastnit osobně. Jsou hotovi povědět s žalmistou: "Jistě žeť jest Bůh dobrý Israelovi, těm, kteříž jsou čistého srdce. A l e j á ..." /Kral.: "Ale nohy mé..."/ atd. /Žalm 73,1.2/ Dívají se na sebe, namísto aby patřili na Krista ve smrti a na Krista ve vzkříšení.

Obírají se více svým přivlastňováním si Krista než Kristem samým. Myslí spíše na svou schopnost, než na svůj nárok na Něho. Takto zůstávají stát ve stavu velice skličující nejistoty, a proto nikdy nemohou zaujmout místo šťastných, rozumných velebitelů. Prosí za spasení, namísto aby se radovali v přesvědčení, že spasení jest jejich vlastnictvím; dívají se na své nedokonalé výsledky v sobě místo na Kristovo dokonalé smíření. Když tak probíráme jednotlivé části této písně v 15. kapitole 2. Mojžíšovy knihy, nenalézáme tu nic, co by mluvilo o vlastním já, o jeho činech, řečech, o jeho pocitech nebo o jeho projevech. Vše se týká od začátku až do konce Hospodina. Píseň začíná slovy: "Zpívati budu Hospodinu, neboť / O n / jest slavně zveleben; koně i s jezdcem / O n / uvrhl do moře." /1.v./ Toto je vlastně jádro celé písně. Je to prostý záznam vlastností a skutků Hospodinových. Ve 14. kapitole byla srdce lidu jakoby sevřena přílišným tlakem situace, v níž se nalézali. Ale v 15. kapitole je tlak odstraněn a srdce dávají plný průchod sladkému chvalozpěvu. Vlastní já je zapomenuto, okolnosti jsou ztraceny se zřetele. Jenom jeden předmět jest před jejich zraky a tímto předmětem je sám Pán ve Svém charakteru a Svých cestách. Mohli říci: "Rozveselil jsi mne, Hospodine, skutky Svými, o skutcích rukou Tvých zpívati budu" /Žalm 92,5/. Toto je pravé velebení. Jenom když ubohé, bezcenné já se vším, co k němu náleží, zmizí našemu pohledu a sám Kristus naplňuje naše srdce, přinášíme pravé velebení. Není přitom vůbec třeba nějakého úsilí tělesné nábožnosti, aby byla v duši vzbuzena pravá zbožnost. Rovněž tu není vůbec potřeba cizích pomůcek tak zvaného náboženství k tomu, aby byl v duši roznícen plamen Bohu libé pocty. Ne, nic takového. Nechť se jen srdce obírá Osobou Kristovou a přirozeným výsledkem budou "písně chvály". Je nemožné, aby oko spočinulo na Něm a duch se přitom nesklonil ve svatém velebení. Jestliže budeme pozorovat klanění zástupů,
které obklopují trůn Boží a Beránkův, shledáme, že je vždy vyvoláno projevem některého obzvláštního rysu božské výbornosti nebo božského jednání. Tak by tomu mělo být s Církví na zemi. A když tomu tak není, je to proto, že dovolujeme vetřít se věcem, jež v oblasti bezoblačného světla a dokonalého požehnání nemají místa. V každé pravé bohoslužbě je Bůh sám cílem, předmětem a silou velebení.

15. kapitola 2. Mojžíšovy knihy je takto krásným vzorkem písně chvály. Je to mluva vykoupeného lidu vyvyšujícího chválu důstojnou Toho, jenž je vykoupil. "Síla má a píseň má jest Hospodin, nebo vysvobodil mne. Onť jest Bůh můj silný, protož stánek /příbytek/ vzdělám Jemu; Onť jest Bůh otce mého, protož vyvyšovati Ho budu. Hospodin jest udatný bojovník, Hospodin jméno Jeho... Pravice Tvá, Hospodine, zvelebena jest v síle, pravice Tvá, ó Hospodine, potřela nepřítele... Kdo podobný Tobě mezi silnými, ó Hospodine? Kdo jest tak, jako Ty, velebný ve svatosti, hrozný v chválách, činící divy? V milosrdenství jsi vedl /Kral.: "zprovodíš"/ lid, kterýž jsi vykoupil; laskavě jsi je vedl v síle Své k příbytku svatosti Své.... Hospodin kralovati bude na věky věků." /v. 2 , 3 , 6 , 11,13,18/. Jak obsažná je tato píseň! Začíná vykoupením a končí slávou. Začíná křížem a končí královstvím. Je to jako krásná duha, která se na jedné straně noří do "utrpení" a na druhé straně do "slávy za tím". /1.Petra 1,11/ Vše je o Hospodinu. Je to výlev duše způsobený pohledem na Boha a na Jeho milostivé a slavné konání.

Nadto tato píseň nezůstává za skutečným naplněním Božích úradků, když čteme: "T y j s i je v e d l v síle Své ke Svému svatému příbytku." /13.v/ Lid to mohl říci, ačkoliv právě vstoupil svýma nohama sotva na okraj pouště. Nebyl to výraz nějaké nejisté naděje nebo možné náhody. Ach nikoli! Když se duše plně obírá Bohem, je uschopněna se vpravit do celé plnosti Jeho milosti, slunit se ve světle Jeho vlídné tváře a těšit se z bohaté hojnosti Jeho milosrdenství a dobroty. Žádný mrak nebrání výhledu, když věřící duše stojící na věčné skále, na niž ji postavila vykupující láska ve spojení se vzkříšeným Kristem, prohlédá rozsáhlé klenby Božích nekonečných plánů a cílů a prodlévá u lesku té slávy, kterou Bůh připravil pro všechny, kdo umyli a zbělili své šaty v krvi Beránkově. To objasňuje onen neobyčejně krásný, vznešený a nevyrovnatelný charakter všech písní chvály, s kterými se setkáváme v Písmě svatém. Stvoření je odsunuto stranou; Bůh je předmětem. Naplňuje celý obzor duše. Není tam nic z člověka, jeho pocitů nebo jeho zkušeností, a proto proud chvály plyne hojně a nepřerušeně. Jak velmi se to liší od některých písní, jež tak často slyšíme zpívat v křesťanských shromážděních a v nichž se tolik zpívá o našich selháních, našich slabostech a naší nedostatečnosti. Skutečností je, že nikdy nemůžeme zpívat s opravdovým duchovním porozuměním a silou, díváme-li se sami na sebe. Vždycky v sobě objevíme něco, co bude působit jako brzda našeho velebení. A zdá se, že skutečně to mnozí považují téměř za křesťanskou milost, jsou-li ustavičně ve stavu pochyb a váhání; a tím také nesou jejich písně zcela charakter jejich stavu. Takoví lidé, jakkoli mohou být upřímní a zbožní, ještě nikdy nevstoupili na pravou půdu velebení. Ještě neskončili sami se sebou -
ještě neprošli mořem a ještě nezaujali jako duchovně pokřtěný lid své postavení na břehu v síle vzkříšení. Tak či onak se stále zaměstnávají sami sebou: nehledí na vlastní j á jako na ukřižované, jako na věc, s níž Bůh provždy skončil.

Kéž Duch Svatý vede všechny Boží dítky k plnějšímu, jasnějšímu a důstojnějšímu uchopení jejich postavení a výsady jako těch, kdo umyti od svých hříchů v krvi Kristově, jsou Bohu představeni v celé té nekonečné a dokonalé příjemnosti, v níž On stojí jako vzkříšená a oslavené Hlava Své Církve. Pochybnosti a obavy se na ně nesluší, neboť jejich nebeský Ručitel neponechal ani náznak nějakého základu pro pochybnost a obavy. Jejich místo je uvnitř za oponou. "Mají smělost k vjití do svatyně skrze krev Ježíšovu." /Žid.10,19/ Jsou snad ve svatyni nějaké pochybnosti a obavy? Cožpak není zřejmé, že pochybující duch ve skutečnosti bere v potaz dokonalost Kristova díla - díla, kterému Bůh před zrakem všech stvořených bytostí vydal svědectví vzkříšením Krista z mrtvých? Kristus by nemohl opustit hrob, kdyby všechny důvody k obavám a pochybnostem pro Jeho lid nebyly bývaly dokonale odstraněny. Je proto vzácnou výsadou křesťana, aby se vždy radoval z plného spasení. Pán sám se stal jeho spasením; a on má jenom užívat ovoce toho, co Bůh sám pro něho vykonal, a stále žít k Jeho chvále v očekávání té doby, kdy "Hospodin bude kralovati na věky věků". /18.v./ Ale v této písni je jeden motiv, k němuž bych chtěl nyní upoutat čtenářovu pozornost. - "Onť jest Bůh můj silný, protož stánek /příbytek/ vzdělám Jemu." Toto je hodné povšimnutí: Když srdce překypuje radostí ze spasení, vyjadřuje svůj zbožný úmysl ohledně "příbytku pro Boha". Nechť o tom čtenář uvažuje. Bůh přebývající s člověkem je velká myšlenka prostupující Písmo od 2.Mojžíšovy 15 až ke Zjevení. Slyš následující promluvu oddaného srdce: "Jistě že nevejdu do stánku domu svého a nevstoupím na postel ložce svého; aniž dám očím svým usnouti, ani víčkám svým zdřímati, dokudž nenajdu místo Hospodinu, k příbytkům Nejmocnějšímu Jákobovu." /Žalm 132,3-5/ Nepokouším se sledovat tento předmět zde; ale chtěl bych vzbudit u svého čtenáře zájem, aby to s modlitbou učinil sám a sledoval tento předmět v Písmě od nejprvnější zmínky o něm až k onomu duši povznášejícímu oznámení: "Aj, stánek Boží s lidmi, a bydliti bude s nimi, a oni budou lid Jeho, a On Bůh s nimi bude, jsa Bůh jejich. A setře Bůh všelikou slzu z očí jejich." /Zjevení 21,3-4/ "Hnul pak Mojžíš lidem Israelským od moře rudého a táhli na poušť Sur. I šli tři dni po poušti a nenalezli vod." /22.v./ Se vstupem do zkušeností života na poušti jsme postaveni do zkoušky, která ukáže
skutečnou míru naší známosti Boha a známosti našeho vlastního srdce. Začátek našeho života jako křesťanů je obyčejně spojen se svěžestí a nadmírou radosti, které jsou velmi brzy vystaveny zkoušce od ostrého závanu pouště; a jestliže potom hluboké vědomí toho, co Bůh pro nás je, nepřevládne nade vším ostatním, jsme velmi lehce nakloněni se zhroutit a "svými srdci se obrátit zpět do Egypta". /Sk.7,39/ Kázeň pouště je nutná, avšak ne proto, aby nám opatřila nárok na Kanaán, nýbrž aby nám dala poznat Boha a naše vlastní srdce; aby nás uschopnila porozumět síle našeho vztahu k Bohu a aby zvětšila naši schopnost radovat se z Kanaánu, až tam skutečně vejdeme. /Viz 5.Moj.8,2-5/

Zeleň, svěžest a bujný vzrůst jara brzy pominou i se svým obzvláštním kouzlem v pálivém horku léta; ale právě toto horko, které stírá milé stopy jara, vydává vyzrálé a jemné plody podzimu. Tak tomu je také i v životě křesťana; neboť jak víme, existuje hluboká a poučná obdoba mezi zásadami panujícími v říši přírody a zásadami charakterizujícími království milosti, vzhledem k tomu, že obojí je dílem téhož Boha. Jsou tři různá postavení, ve kterých můžeme Israel vidět, totiž: v Egyptě, na poušti a v zemi Kanaán. Ve všech těchto postaveních jsou "našimi předobrazy"; ale my se nalézáme ve všech třech současně. Snad se to zdá být paradoxní, ale je tomu tak. Skutečně jsme v Egyptě, jsme totiž obklopeni přirozenými věcmi, které zcela odpovídají přirozenému srdci. Ale ježto jsme byli povoláni Boží milostí do obecenství s Jeho Synem Ježíšem Kristem, nalézáme nezbytně podle sklonů a tužeb nové přirozenosti své místo vně všeho, co přináleží k Egyptu +/ /to jest k světu v jeho přirozeném stavu/ a to nám dává okoušet zkušenosti pouště, či jinými slovy, staví nás to, co se zkušeností týká, na poušť. Přirozenost z Boha žádostivě +/ Mezi Egyptem a Babylonem je velký mravní rozdíl a je důležité tomu rozumět. Egypt bylo místo, odkud Israel přišel; Babylon byla země, do níž byl potom zaveden. /Srv. Amos 5,25-27 se Skutky 7,42.43/ Egypt je výrazem toho, co člověk učinil ze světa; Babylon je výrazem toho, co Satan učinil, činí nebo učiní z vyznávající církve. Jsme proto obklopeni nejen o k o l n o s t m i Egypta, nýbrž také mravními z á s a d a m i Babylona.

touží po jiném pořádku věcí – po čistší atmosféře než je ta, která nás obklopuje a dává nám takto cítit, že Egypt je mravní poušť. To činí naše dny "těžkými" /Kral.: "nebezpečnými"/ časy, jak se vyjadřuje Duch Svatý /2.Tim.3,l/. Vyžaduje to obzvláštní energii Ducha Božího a úplné podrobení se autoritě Slova, abychom mohli čelit spojenému vlivu skutečností Egypta a ducha a zásad Babylona. První působí na přirozené žádosti srdce, zatímco druhé se obrací na přirozenou n á b o ž n o s t , spojuje se s ní, a tak má velký vliv na srdce. Člověk je nábožensky založená bytost a obzvláště je přístupný dojmům z hudby, sochařství, malířského umění a vlivu náboženských obřadů a ceremonií. Jestliže tyto věci jsou spojeny s plným uspokojením jeho přirozených tužeb - ano, s celou pohodlností a bujností života, pak jenom velká moc Božího Slova a Ducha může někoho
zachovat věrným Kristu. Také bychom si měli povšimnout, že je veliký rozdíl mezi osudem Egypta a osudem Babylona. Devatenáctá kapitola Izaiáše před nás staví požehnání chovaná pro Egypt. Na konci kapitoly čteme: "A tak bíti bude Hospodin Egypt, aby zbije, uzdravil ho; nebo obrátí se k Hospodinu, a On je vyslyší a uzdraví... V ten den bude Israel Egyptským a Assyrským jako třetí z nich, i budou požehnáni uprostřed země. Nebo požehná jim Hospodin zástupů, řka: Požehnaný lid Můj Egyptský, a dílo rukou Mých Assur, i dědictví Mé Israel." /22.-25.v./ Velmi rozdílný od toho je závěr dějin Babylona, ať už se na něj díváme doslovně jako na město, anebo jako na duchovní systém. - "A obrátím jej v dědictví bukačů, ó v jezera vod, a vymetu jej pometlem zahynutí, praví Hospodin zástupů." /Iz.14,23/ "Nebudou se v něm osazovati na věky, ani bydliti od pokolení až do pokolení." /Iz.13,20/ Tolik o Babylonu doslovně. A díváme-li se naň z hlediska obrazného a duchovního, čteme o jeho osudu ve Zjevení 18. Celá kapitola je popisem Babylona a uzavírá se takto: "I zdvihl jeden silný anděl kámen jako žernov veliký, a hodil jím do moře, řka: Tak prudce uvržen bude Babylon, to město veliké, a nikoli více nebude nalezen." /21.v./\

S jak nesmírnou vážností by měla tato slova dopadnout do uší těch, kdo jsou jakýmkoliv způsobem spojeni s Babylonem - to jest s falešnou vyznávající církví! "Vyjděte z něho, lide Můj, abyste neobcovali hříchům jeho, a abyste nepřijali z jeho ran!" /Zj.18,4/ "Moc" Ducha Svatého přinese nějakou zvláštní "formu" nebo se projeví v nějaké zvláštní "formě"; a cílem nepřítele vždy bylo oloupit vyznávající církev o sílu tím, že ji vede ke lpění a setrvávání na formě - k uchovávání formy, když všechen duch a život pominul. Takto staví duchovní Babylon. Kameny, z nichž se toto město staví, jsou vyznavači bez života; a malta držící tyto kameny pohromadě je
"tvářnost pobožnosti bez síly". Milý čtenáři, dbejme toho, abychom plně, jasně a s užitkem rozuměli těmto věcem! Potom však, poněvadž v Božích očích jsme na věky učiněni jedno s Tím, jenž vítězně vstoupil na nebeská místa a zaujal tam Své místo na pravici Majestátu, je naší požehnanou výsadou skrze víru vědět, že jsme tam "posazeni s Ním". /Ef.2,6/ A tak ačkoliv jsme v Egyptě, pokud těla se týká, jsme zkušenostmi na poušti, zatímco víra nás současně vede v duchu do Kanaánu a činí nás schopnými sytit se "obilím země", to jest Kristem nejen jako sestoupivším na tuto zemi, ale též jako Tím, který se navrátil zpět do nebe a je tam na trůně ve slávě. /Srv. 1.Tm.3,16/ Závěrečné verše této patnácté kapitoly nám ukazují Israele na poušti. Až do této chvíle se jim zdálo vše být snadnou záležitostí. Na Egypt byly vylity těžké soudy, ale Israel byl z nich vyňat; egyptská armáda ležela mrtva na břehu moře, ale Israel slavil vítězství. To vše bylo pro ně dobré. Ale ach, tvářnost věcí se rychle změnila. Tóny chvály se brzy změnily v hlasy nespokojenosti. "A přišedše do Marah, nemohli píti vod z Marah, nebo byly hořké; protož nazváno jest jméno jeho Marah. Z té příčiny reptal lid proti Mojžíšovi, řka: Co budeme píti?" /23. a 24.v./ A opět: "I reptalo všechno shromáždění synů Israelských proti Mojžíšovi a proti Aronovi na poušti. A mluvili jim synové Israelští: Ó bychom byli zemřeli od ruky Hospodinovy v zemi Egyptské, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme se najídali chleba do sytosti! A teď vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste zmořili všecko shromáždění toto hladem." /16,2.3/ To byly zkoušky pouště: "Co budeme jísti?" a "Co budeme píti?". Vody Marah zkusily srdce Israele a ukázaly jeho reptavého ducha; ale Pán jim ukázal, že není žádná hořkost, kterou by On zásahem Své milosti nemohl učinit sladkou. "A ukázal mu Hospodin dřevo, kteréž jakž uvrhl do vod, učiněny jsou sladké vody. Tu vydal jemu práva a soudy a tu ho zkusil." /25.v./ Jak krásný obraz nám to skýtá o Tom, jenž byl
v nekonečné milosti uvržen do hořkých vod smrti, aby jim pro nás propůjčil věčnou sladkost. Můžeme vpravdě říci, že hořkost smrti pominula a pro nás nezbývá nic, než věčná sladkost vzkříšení. 26. verš před nás staví vážnost této první zastávky Božího vykoupeného lidu na cestě pouští. Právě zde jsme my ve velkém nebezpečí, že upadneme do ducha netrpělivosti, vznětlivosti a reptání. Jediným lékem zde je mít oko ustavičně upřené na Ježíše - "hledět na Ježíše". /Žid.12,2/ On se zjevuje vždy, buď za to Jeho jméno chváleno, způsobem přiměřeným potřebám Svého lidu; a Jeho lid, místo aby si na okolnosti stěžoval, by je měl považovat za podnět k tomu, aby se o Něho vždy znovu opíral. Takto nám poušť slouží, abychom poznali, co je Bůh. Je to škola, v níž se učíme znát Jeho trpělivou péči a bohaté zdroje pomoci. "Čtyřicet let snášel jejich obyčeje na poušti." /Sk.13,18/ Duchovní mysl vždy uzná, že stojí za to potkat hořké vody, aby je Bůh mohl osladit. "Chlubíme se také souženími, vědouce, že soužení trpělivost působí, a trpělivost zkušenost, zkušenost pak naději; a naděje nezahanbuje; nebo láska Boží rozlita jest v srdce naše skrze Ducha Svatého, kterýž dán jest nám." /Řím.5,3-5/

Avšak poušť má svá Elim, stejně jako svá Marah - své studnice vod a palmy, stejně jako své hořké vody. "I přišli do Elim, kdež bylo dvanácte studnic vod a sedmdesáte palem; i rozbili tu stany při vodách." /27.v./ Pán ve Své milosti a něžné péči připravuje pro Svůj putující lid v poušti zelená místa; a ačkoliv to jsou při nejlepším jen oázy, přece jsou občerstvením duchu a povzbuzením pro srdce. Pobyt v Elim byl pozoruhodně vypočten tak, aby ukonejšil srdce lidu a utišil jejich reptání. Příjemný stín palem a občerstvující voda studní Elim přišly po zkouškách v Marah v pravý čas a v předobrazu staví před náš zrak vysokou cenu duchovní služby, kterou Bůh poskytuje
Svému lidu zde na zemi. Čísla dvanáct a sedmdesát jsou čísla úzce spojená se službou. /Srv. Luk.10,1-17;6,13/ Ale Elim nebylo Kanaán. Jeho studnice a palmy byly jen předchutí oné blažené země, která ležela až za hranicemi pusté pouště, do níž vykoupený lid právě vkročil. Elim poskytlo jisté občerstvení, ale bylo to občerstvení pouště. Bylo jen pro přechodnou chvíli a z milosti bylo určeno k tomu, aby povzbudilo jejich skleslého ducha, aby jim dodalo sílu pro jejich další cestu do Kanaánu. Jak víme, je tomu právě tak se službou v Církvi. Ta je milostivým opatřením pro naši potřebu, určeným k osvěžení, posilnění a povzbuzení našich srdcí, "až bychom všichni dospěli k jednotě víry a poznání Syna Božího" /Ef.4,13/

« Previous chapter

Next chapter »