Některé zásady

Týkající se Shromáždění (Církve)

Frank Binford Hole

(přeloženo z německého)

Obsah

Předmluva k německému vydání

Z předmluvy anglického vydavatele

I.   Na jakém základě se máme shromažďovat?

II.  Myslenky k otázkám o "okruhu shromáždění"

III. Půda shromáždění nebo eklekticismus?

Předmluva k německému vydání

V souvislosti se zákazem shromažďování (1937-1945) a znovu získanou svobodou shromažďování se věřící minulé generace důkladně zabývali pravdou o Božím Shromáždění (Církvi) a jejím praktickém provádění (představě). Pro dnesní generaci nyní platí básníkova slova: "Získej, co jsi zdědil od svých otců, a přivlastni si to!"

Spis F. B. Hole, "Zásady, týkající se Shromáždění" nemá být náhradou známých titulů osvědčených pisatelů k tomuto tématu, nýbrž doplněním. Potřebám nasich dnů vychází vstříc zvlástě jasné rozčlenění, soustředěná řeč a pojednání o zásadách, které jsou dnes často zpochybňovány.

Přáli bychom si, aby tato brožurka pomohla lidu Páně, aby více odpovídal Jeho volání: "Což máte, držte, dokud nepřijdu." (Zj. 2,25) V tomto smyslu doporučujeme spis nasim čtenářům k důkladnému pročtení a současnému porovnání s Písmem.

V dubnu 1992                                                                                                               E. E. B. 

Z předmluvy anglického vydavatele

"Zásady, týkající se Shromáždění (Církve)" od Franka B. Hole (poprvé byly vydány roku 1920) jsou jasným vysvětlením pravdy o Shromáždění, pravé Boží Církvi, k níž patří vsichni věřící této doby milosti.

Pravda o Shromáždění, jak je ukázána v Písmu, se dnes velké části Božího  lidu téměř ztratila. Věřící jsou v různých lidmi pojmenovaných církvích tak uvězněni, že pravdu          o Církvi, jak ji Bůh vidí a předkládá ve Svém Slovu, naprosto ztratili ze zřetele, a dokonce se jim zdá být cizí.

I ti, kteří mají nějakou známost o Církvi, mají sklony upadnout do myslení a praxe, které nemají v Písmu žádnou oporu. Nase myslenky musí být přivedeny do souhlasu s Božími myslenkami o Jeho Církvi, a věřím, že spisek bratra F. B. Hole nám pomůže, abychom sami poznali Boží myslenky a druhým mohli pomoci přivlastnit si základní pravdy                      o Shromáždění.

F. B. Hole se narodil r. 1880 v Anglii. Po mnoho let, až do svého odchodu k Pánu v r. 1964, byl zná­mým, milovaným a váženým učitelem biblických pravd ve shromážděních      v Anglii. Napsal více cenných spisů.

Kéž si Pán tyto "Zásady Shromáždění" použije k tomu, aby  mnohý z Božího drahého lidu jasně poznal pravdu o pravém Shromáždění (Církvi) a přezkoumal, zda jeho církevní postavení je Bohu příjemné a je ve shodě s Jeho myslenkami.

Tento spisek by se měl číst s otevřenou Biblí. Nejde o to, převzít moje pojetí Bible nebo pojetí, které měl F. B. Hole, nýbrž o jasnou pravdu Písma, kterou lze získat jen tím, že se ujistíme, že vsechno, co čteme, je pevně založeno na Božím slovu.

Roger P. Daniel

I. Na jakém základě se máme shromažďovat

Otázka, na jakém základě se máme v nasich shromážděních shromažďovat, byla v minulém století pro mnohé křesťany velmi důležitá. Pozoruhodným způsobem se jim tehdy stala jasnou ta část Božího slova, která předkládá Boží myslenky a úmysly ohledně Církve (Shromáždění). Byli poslusni poznané pravdy. Avsak selháním, které poznamenává vse, co bylo svěřeno odpovědnosti člověka, mnozí z těchto počátečních pravd mnoho ztratili. Proto dnes stejná otázka vyvstává s jestě větsí naléhavostí. Pokusíme se dát na ni v dalsích řádcích odpověď.

Nase odpověď musí být stále tou starou odpovědí. Měli bychom se shromažďovat na základě celé zjevené pravdy o Boží Církvi (Shromáždění), a nezáleží na tom, zda se na ni díváme z celosvětového nebo z místního hlediska. Tato slova se snadno čtou, ale hůře se uvádějí do praxe. Navrhujeme proto důkladné prozkoumání krok za krokem a shrnutí do jasně rozdělených oddílů.

Bůh nám zjevuje pravdu proto, abychom jí byli poslusni

Bůh nám nezjevuje žádnou pravdu jen pro uspokojení nasí zvědavosti nebo aby nám dal témata k diskusím, anebo jen k osvětlení naseho rozumu, nýbrž zjevuje ji proto, abychom, když se nám dostalo světla, byli poslusni toho, co nám bylo objasněno. Když se káže evangelium, tu to je "ku poslusenství víry" (Řím. 1,5). Když bylo zjeveno tajemství Církve (Shromáždění), pak to bylo "ku poslusenství víry" (Řím. 16,26). Když se věřící obracejí       k zákonu, poté co učinili začátek v milosti, je kladena otázka: "Kdo vám překazil, abyste pravdy neposlouchali? " (Gal. 5,7)

Tato skutečnost by nás měla vést k vážnému zamyslení. Pak porozumíme, proč nás Pán řekl: "Vizte, jak slysíte. Nebo kdož má, tomu bude dáno, a kdo nemá, i to, což se domnívá míti, bude odjato od něho." (Lk. 8,18) Když poznáme pravdu Písma, vznikne v nasem srdci pocit radosti, ale tato radost se přemění ve střízlivou a dokonce i v hlubokou zkousku, když si uvědomíme odpovědnost za to, abychom poznanou pravdu prakticky uskutečňovali ve svém životě. Pravda může být pro nase ústa sladká jako med, když ji ale přijmeme a strávíme, pocítíme její sílu a dokonce její hořkost (Zj. 10,9-10).

Značná část Boží pravdy se zabývá Boží Církví (Shromážděním), a musíme jí být poslusni tak jako každé jiné části Bible.

Mnoho biblických pravd se zabývá námi jako jednotlivými osobami a v mnoha vztazích  stojíme jako jednotlivci (ale ne sami). Každý z nás je např. Boží dítě, ačkoli jsme také částí Boží rodiny. V Božích cestách přisla chvíle, v níž vsechny Jeho děti byly uvedeny do nové jednoty. Mluvilo o tom bezděčné proroctví Kaifásovo (Jan 11, 51-52). Ten prorokoval, "že měl Ježís umříti za tento národ, a netoliko za tento národ, ale také, aby syny (děti) Boží rozptýlené shromáždil v jedno". K tomuto shromáždění doslo při příchodu Ducha Svatého, krátce po nanebevstoupení Pána Ježíse (Sk. ap. 1 a 2).

Tímto způsobem byla vytvořena Boží Církev (Shromáždění). Byli jsme do ní uvedeni přijetím Ducha Božího, a tím patříme k Církvi (Shromáždění), ať už o tom máme jasno nebo ne. Epistoly Nového zákona před námi rozvíjejí povolání Církve (Shro­máž­dění), její výsady a její pořádek, jakož i odpovědnost, která s tím je spojena. Tomuto povolání, těmto zásadám, jejímu pořádku a její odpovědnosti musí každý z nás prakticky odpovídat. Žádná epistola není pouhým předložením pravdy. Každá epistola používá pravdu, kterou rozvinula, a praktickým způsobem ji před nás klade. Někdy je při praktickém poučení ve světle pravdy řečeno více, než při předložení pravdy samé.

Jsme částí tohoto obdivuhodného celku, Boží Církve (Shromáždění), proto bychom se měli horlivěji snažit poznat pravdy, které se Církve týkají, a pak jich být poslusni.

Nepotřebujeme se obracet někam jinam, chceme-li poznat některou podrobnost pravdy, kterou máme poslouchat. Celou pravdu lze najít v Bibli.

Bez ohledu na to, co některé "církve" říkají, v Bibli čteme: "Vseliké písmo od Boha jest vdechnuté, a užitečné k učení. k vyučování ve spravedlnosti, aby člověk Boží byl dokonalý, ke vselikému skutku dobrému hotový." (2. Tim. 3,16-17 - část. přel.) Bible naprosto stačí    k tomu, aby učinila věřící dokonalé (plně vystrojené), v duchovním směru  tak pokročilé, že mohou být nazváni "člověk Boží". Kdyby vers končil zdokonalením Božího člověka, mohlo by se tvrdit, že Písmo činí dokonalým jen ohledně vseobecného učení, nikoli vsak ohledně praktického jednání. Ale tak to není. Písmo vyzbrojuje Božího člověka ve vsech podrobnostech ke každému dobrému skutku. To znamená ke vsem skutkům, které Bůh může nazvat "dobrými".

To je velmi důležité, protože mnozí se snaží Boží Církvi (Shromáždění) vytyčit měřítka, která jdou daleko za to, co je ukázáno v Písmu. I láska, která miluje více než láska, již přikazuje Písmo, nebo svatost, která je svatějsí než svatost, již přikazuje Písmo, nejsou ani pravá láska, ani pravá svatost.

Biblickou pravdu ohledně Boží Církve (Shromáždění) nacházíme z největsí části ve dvou hlavních pojmech: Kristovo tělo a Boží dům.

První z těchto dvou hlavních pojmů je zcela novozákonní myslenka; druhý pojem má místo už ve Starém zákoně. První zmínku o Božím domě nacházíme v 1. Mojžísově 28,17, ačkoli dům nebyl jestě mezi lidmi zřízen ani v předobrazu (v obrazné podobě), protože                v předobrazu  jestě nedoslo k vykoupení (2. Mojžísova 15,2.13; 25,8). Od okamžiku, kdy děti Izraele byly jako národ vykoupeny, nacházel se v jejich středu Boží dům, a když už Boží dům nebyl v jejich středu, přestala také jejich národní existence. Krátce před tím, než římská vojska v roce 70 po Kristu zničila Boží dům (chrám) na hoře Moria, vytvořil Bůh Svůj dům zcela nově. Lidé, kteří uvěřili v Krista, obdrželi Ducha Svatého, a jako živé kameny byli "vzděláváni v duchovní dům" (1. Pt. 2,5). Byli vzděláváni (Židé i pohané)               "v příbytek Boží v Duchu (Svatém)" (Ef. 2,22).

Boží dům v sobě nyní zahrnuje důvěrnost a blízkost vztahů k Bohu, jak to v dřívějsích dobách nebylo možné. Čteme: "Aj, již tedy nejste hosté a příchozí, ale spoluměsťané svatých  a domácí Boží." (Ef. 2,19) Ti, kteří patří k domu, jsou také domácí Boží; a Bůh skrze Svého Ducha přebývá tak důvěrným a živým způsobem ve Svém domě, jak to nikdy dříve nebylo možné.

Ve starozákonních dobách se nevyskytovala žádná myslenka ohledně těla Krista, protože Kristus jestě nebyl zjeven. Avsak nyní Kristus přisel, a když zemřel a vstal z mrtvých, přisel Duch Svatý a pokřtil věřící ze Židů i národů v jedno tělo - tělo Krista. Předtím mohl Pán Ježís říci: "Tělo jsi mi způsobil," (Žid. 10,5) a v tomto svatém těle trpěl. Na Golgotě doslo   k "obětování těla Ježíse Krista jednou" (Žid. 10,10). Nyní Pán Ježís sedí v nebi v duchovním těle, a jediné tělo, které zde na zemi uznává, je to JEDNO TĚLO, které bylo vytvořeno křtem jedním Duchem, Duchem, který přisel od Něho samého, té oslavené Hlavy těla. V tomto těle má být Kristus tomuto světu představován ve Svých mravních rysech.

Jak Kristovo tělo, tak i Boží dům vyjadřují, co skutečně Církev (Shromáždění)      v praxi na zemi je, nikoli něco, co bychom si měli představovat jako tajemnou        a teoretickou ideu pro nebe.

Obvykle slysíme nebo čteme formulace jako "tajemné tělo Krista" nebo "neviditelná církev". Ti, kteří tato slova používají, mají na mysli snad něco správného, ale výrazy jsou zavádějící, protože zatemňují nebo popírají pravdu, že Kristovo tělo je skutečnost. Existuje dnes na zemi stejně jako v době apostolů, ačkoli jeho znázornění je pokaženo vniknutím vůle a cest člověka. Nemůžeme sice v konkrétní formě ukázat na Kristovo tělo jako           v dobách apostolů (kdy i v praxi bylo jednou jednotkou), a proto musíme myslet abstraktně. Ale myslenky o něm musejí být formovány tím, co nacházíme  v Písmu, protože i pravda, kterou můžeme chápat jen abstraktně, je stejně pravdivá a skutečná, jako pravda, kterou můžeme vidět v konkrétní formě. V důsledku toho musí pravda o Církvi (Shromáždění) řídit zde ve světě nase vztahy k Pánu Ježísi, k Bohu a k nasim spoluvěřícím.

Pravda ohledně Kristova těla zdůrazňuje zvlástě přednostní postavení Krista jako Hlavy a pronikající působení Ducha Svatého jako síly pro výslednou jednotu, lásku a duchovní růst těla.

To je zřejmé z versů, v nichž je zmínka o Kristovu tělu. První místo nacházíme v Římanům 12. Zde je o pravdě o tělu jen krátká zmínka, aby byla vyzdvižena rozličnost duchovních darů, kterou nacházíme mezi jeho údy.

V 1. Korintským 12 je tělo Krista vysvětleno podrobně. Znázorněním a připodobněním     k lidskému tělu je Církev viděna jako organická jednotka (jednota), která se skládá              z různorodých údů. Byla vytvořena křtem Duchem Svatým (1. Kor. 12,13). U těch, kteří byli připojeni k tomuto tělu, ustoupily jejich osobní lidské vlastnosti (ať přirozené nebo sociální) a byli vse pronikající silou Ducha Svatého učiněni jedno. Samozřejmě že ti, kteří takto vytvořili jednotu, zůstali i jednotlivými osobami. Tak také dar Ducha Svatého znamená být osobně "zapojeni" jedním Duchem, takže Ducha Svatého, který oživuje celek, vlastní každý úd a tento Duch jej vede. V 1. Korintským 12 proto vidíme, jak se Duch Svatý zjevuje  v tom jednom těle. Různé dary jsou projevy Ducha (7.v.).

Duch Svatý, který to vsechno působí, je Duch Toho nanebevstoupivsího Krista a je od Něho. Tělo je proto Kristovým tělem (vers 12 a 27) a On jím vládne. V budoucím věku    (v tisíciletém království) bude panovat nad celou zemi. Avsak pokud jde o zemi v přítomné době, je  okruhem Jeho panování Shromáždění. Boží vůle se na zemi nalézá ve Shromáždění (5.v.).

Praktický projev Kristova panství je spatřován v péči, ohleduplnosti a soucitu, které jsou vyjádřeny v poslední části 11. kapitoly, v lásce z 13. kapitoly a ve 14. kapitole, která upravuje užívání darů. 12. kapitola ukazuje sílu Pána a Ducha Svatého, který přebývá                    v Církvi. 13. kapitola předkládá lásku, která vládne tělem, a 14. kapitola vyzdvihuje střídmost, která pečuje o pořádek v těle (viz 2. Tim. 1,7). To vse před nase zraky přivádí tělo Krista zde na zemi, jak funguje božsky harmonickým způsobem.

V epistole Efezským je Kristovo tělo představeno ve výsi jeho výsad podle Božího věčného uložení. Kříž je základem k jeho vytvoření (kap. 2,16). Jeho funkce spočívá v tom, aby bylo "plnost toho, který vsechno ve vsem naplňuje" (kap. 1,23 - přel.), to znamená, že má být plností (doplněním) nebo obrazem Krista - tím, v čem je On plně vyjádřen. Výse výsady Shromáždění bude veřejně ukázána, když se Kristus zjeví, jak Bůh Jej jako "hlavu nade vse dal církvi" (kap. 1,22). Předobraz vidíme u Adama, který byl postaven jako hlava nad vsemi stvořenými živočichy, a pak se stal hlavou Evy (ta byla utvořena z jeho těla), která sdílela jeho vládu.

V Efezským 4,2.3.15.16 máme praktické použití těchto pravd. Čteme tam: "Se vsí pokorou, tichostí, i s snáselivostí, snásejíce se vespolek v lásce, usilujíce zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje." Tak budeme růst "v toho vselijak, kterýž jest hlava, totiž v Krista", a tělo pro sebe působit růst "k vzdělání svému v lásce".

V epistole Koloským je o těle jen krátká zmínka, protože v této epistole stojí v popředí sláva Hlavy. Je zde vsak výslovně zdůrazněna odpovědnost každého údu držet se "hla­vy" (kap. 2,19). Také vidíme, jak se apostol Pavel jako úd těla raduje z utrpení pro tě­lo (kap. 1,24), a vidíme také obdivuhodné a slavné Kristovy rysy, jak vrcholí v lás­ce a pokoji, představené ve svatých.

Pravda o Kristově těle zahrnuje tedy vsechny svaté. Existuje absolutní jednota ve sjednocení s Ním a v poddání se Jemu, takže On jako Hlava je vyjádřen ve Svém těle.

Pravda ohledně Božího domu zdůrazňuje zvlástě Boží přítomnost v Církvi skrze Jeho Ducha, a z toho plynoucí pořádek, pobožnost a svatost, náležející místu Jeho přebývání, neboť dům musí být v souhlasu s Tím, jehož dům to je.

Vyplývá to z versů, kde je Církev představena jako dům. Jsou v nich použity dva vý­ra­zy: Dům a chrám. Mezi nimi je malý rozdíl, ale oba obsahují touž vseobecnou myslenku          a navzájem se podobají i svým praktickým významem.

V 1. Korintským 3 jsou věřící nazváni svatým "Božím chrámem", protože v nich jako kolektivu bydlí Boží Duch. Proto je naléhavě přikázána svatost (16. a 17. v.). Myslenka svatosti je rozvinuta ve 2. Korintským 6,14 až 7,1. V těchto versích je požadována svatost bez nerovného jha - jednoznačné oddělení od poskvrňujícího světa bez nejmensího dotyku       s nečistým. To znamená, že se máme přísně vystříhat každé poskvrny těla i ducha.

V závěrečných versích 2. kapitoly Efezským je na chrám vztaženo jediné přídavné jméno,   a to  svatý.

V 1. Timoteovi 3,15 je Církev nazvána "dům Boží... sloup a utvrzení pravdy" a celá epistola je plná naučení ohledně pořádku a pobožnosti, které se slusí na ty, kdo k němu patří. Boží charakter by měl být spatřován v těch, kdo tvoří Jeho dům.

A v 1. Petra 2,5 je ten dům nazván "dům duchovní". Zahrnuje vsechny, kdo přisli k to­mu­to živému kameni, a tím se stali sami živými kameny. Každý jednotlivec je pet­ros (ma­lý ká­men), který je postaven na Skále (Kristu).

Pravda o Božím domu vylučuje vsechno zlé, jež popírá charakterové rysy Toho, kdo je Pánem domu, anebo popírá Jeho svatost. Toto vyloučení musí za určitých okolností zahrnovat i osoby, které hřesí, jak je to ukázáno v 1. Korintským 5 (což navazuje na pravdu         o Božím chrámu ve 3. kapitole). Stejnou věc, že totiž praktické jednání následuje za předložením pravdy, nacházíme ve 2. Timoteovi 2,15-22. Co tam čteme, navazuje na pravdu o Božím domě, která byla ukázána v 1. epistole Timoteovi. Jenom ve 2. epistole Timoteovi spočívá praktické jednání více v očistění sebe sama od zlých spojení, než ve vyvržení ven toho, kdo činí zlé.

Když vidíme pravdu o Církvi (Shromáždění), jak je představena v Písmu, a chtěli bychom ji prakticky uskutečňovat, poznáme, že současný vseobecný stav křesťanstva (vyznávajícího křesťanství) je totálním popřením těchto pravd o Církvi (Shromáždění).

Určité věci zcela jasně neodpovídají Písmu, jako např. různost denominací, které popírají jednotu Církve (Shromáždění), vědomé spojování se státních církví se světem, úplné dávání Pána stranou, takže člověk zavře Bibli a osobuje si pak právo jmenovat "svaté" a osvobozovat duse z "očistce" (tak jak to činí římský katolicismus), a téměř chybějící kázeň, takže pod plástěm křesťanství dle jména může obstát každý druh mravního zla i zla v učení.

Jiné věci nejsou tak do očí bijící. Charakteristickým hříchem současné doby je to, že se prakticky nedbá na přítomnost a působení Ducha Svatého v Církvi (Shromáždění), a z toho plyne, že se Duch Svatý dává zcela stranou. Křesťanské bohoslužby probíhají způsobem, který ukazuje, že lidé vůbec nevěří v Jeho přítomnost v Církvi (Shro­máždění) (i když se snad jestě připoustí, že přebývá v jednotlivcích). Například je pro sbor jmenován kazatel. Při takovém postupu se 12. a 14. kapitola 1. Korintským  degradují na mrtvá slova. Síla vykoupení se při nasem blížení se k Bohu popírá zřizováním svatých míst na zemi s oltáři      a knězi, kteří slouží laickému stavu i obyčejnému lidu, který je od Boha držen často ve větsí vzdálenosti a neznámosti, než byl průměrný Žid před příchodem Krista. Lidská nařízení     a zřízení nastoupila na místo jednoduchého Božího pořádku, který byl apostoly ustanoven na počátku Církve (Shro­máždění). Lidem se taková organizace může zdát velmi rozumná   a mohou ji považovat za preventivní prostředek proti nepořádku, který by případně mohl vzniknout z pokusu následovat toho, co apostolé ustanovili. Ale každý pořádek, který není Božím pořádkem,  je nepořádek.

Větsina pojmenování a církví se zakládá na určitých pravdách (např. o křtu) nebo určitých názorech o pravdách nebo na určitých lidech minulých dob. Proto v těchto církvích chybí to, že nezahrnují vsechny, které by Bůh zahrnout chtěl. Hledají jen takové věřící, kteří sdílejí jejich názory anebo se stanou následovníky odpovídajících vůdců. Stejně tak  chybí těmto církvím vylučování toho, co Bůh by chtěl vyloučit, protože se větsinou snaží budovat svůj systém s takovou horlivostí, že s falesnými učeními a nevěrností Kristu a Jeho pravdě zacházejí často s lehkomyslnou tolerancí.

Jestliže se takto věci mají, jsme jestě povinni uskutečňovat pravdu o Církvi (Shro­máždění)? Nebylo by lépe jednoduse držet pravdu v hlavě a vsem ostatním těžkostem se vyhnout tím, že zůstaneme v svých církevních spojeních  tam, kde jsme?

Odpověď podle Písma zní: na první otázku ano a na druhou otázku ne. Epistoly, které mluví o těžkých časech, ani v nejmensím nepřipoustějí to, že pravda by se mohla stát věcí pouhé teorie, aniž by byla vyjadřována prakticky.

Ve 2. Timoteovi 3,16-17 například Pavel mluví o užitku Písma nejenom k učení, nýbrž i ke kárání a k vyučování ve spravedlnosti. Jestliže si někdo myslí, že kárání i vyučování se vztahují jen na rozum, tu bychom mu chtěli poukázat na 17. vers, kde je jasně udán cíl vseho kárání a vyučování, totiž "aby byl Boží člověk dokonalý, ke vselikému skutku dobrému hotový". To je krajně praktické: následkem je nase konání!

Ve své 2. a 3. epistole mluví Jan mnoho o chození věřícího. Mluví o chození v pravdě        a podle přikázání Jeho. Chodit v něčem znamená proměňovat to v praxi. Bůh zdůrazňuje tento bod právě tehdy, když povstali antikristovstí učitelé a Diotrefes si získal uplatnění       a způsobil v Církvi (Shromáždění) zmatení.

Skutečnost je: Čím více se rozmáhá zmatek a odpadnutí, tím je důležitějsí chodit v pravdě - uvádět celou pravdu do praxe, i když je jen málo těch, kteří to činí.

Může být pravda o Církvi (Shromáždění) uskutečňována za současných poměrů? Jak ji lze uskutečňovat dnes?

Je nemožné jít do nějaké budovy, kde se konají bohoslužby podle liturgie (pořádek bo­ho­služ­by, formální pořádek služby) nebo kde je vykonává ordinovaný duchovní, a pokouset se o shromažďování podle zásad, které byly Duchem Svatým uloženy v 1. Korintským 12       a 14. Na každého, kdo by se o to pokousel, by bylo pohlíženo jako na rus­i­te­le. Jediná možnost uskutečňovat pravdu o Církvi (Shromáždění) spočívá v tom, že přestaneme dělat to, co není pravda. To se může stát jen tehdy, když odstoupíme od vseho, co v Písmu nemá schválení. Jestliže jsme takto byli osvobozeni od ne­pos­lus­nosti, můžeme být po­slusni. Musíme tedy nejprve přestat dělat zlé, a pak se učit dělat dobré (Iz. 1,16.17). Každý pokus dělat obojí by věci pravdy způsobil velkou skodu. Říkali bychom tím, že mezi tím, co je jen z lidí, a tím, co je od Boha, není žádný základní roz­díl, a v důsledku toho lze dělat obojí.

Někteří tvrdí, že odstoupení od zlého by vedlo jen k tomu, že se založí dalsí sekta. Avsak  shromažďovat se v poslusnosti vůči pravdě není nic sektářského.

Měli bychom podle Písma odejít z církevních organizací, i když nezastupují nebo netrpí žádná zásadně zlá učení?

Dovolte, abych odpověděl otázkou. A není lidská organizace nebo lidský systém, který lidé zavedli do Božího pořádku pro Jeho Církev (Shromáždění), něco tak zlého, že to musíme opustit, i kdyby nás to mělo mnoho stát?

Mnoho náboženských systémů dnesní doby obsahuje velmi domýslivou formu nevěry, založené na velkých nárocích učenosti, tzv. modernizmus. Je ale také mnoho malých a více méně nezávislých organizací, které stojí na základu zdravé (správné) základní pravdy, avsak nedbají na pořádek Církve (Shromáždění), jak je představen v Písmu. Ti, kdo podporují tyto organizace, jsou vseobecně vážní a bohabojní lidé. Máme se i od takových organizací držet vzdáleni?

Předně: vniknutní každého lidského systému nebo organizace do Božího pořádku, jímž je Boží pořádek dán stranou, je těžký hřích! Nemusí to být hřích, spojený s nějakou jednotlivou osobou, poněvadž tento hřích se vkrádal pomalu; přesto je to vážné zlo. Je nápadné, že Pavel na konci delsího výkladu o Božím pořádku pro shromáždění Církve v 1. Korintským 14 varuje: "Zdá-li se sobě kdo býti prorokem neb duchovním, nechažť pozná, co vám písi, že to je přikázání Páně." (14,37 - část přel.) Duch Svatý předem viděl sklony, které se neodvratně dostavují, kdykoli tělesnost (přirozené, lidské, světské metody) nabude vrchu.  A tyto sklony dnes převládají.

Když je duchovní síla malá a do Církve vnikají světské zásady, jsme nakloněni k tomu, považovat Boží pořádek za obtížný, protože klade určité požadavky na dobrý duchovní stav - na stav, který tu není, a zároveň odhaluje slabost pro svět, která tu je. Potom tu je velké pokusení být nedbalí vůči naučením Písma a považovat je při mnoha příležitostech za užitečná, za zajímavá, za poučná, ale ne za závazná. Považovat je za něco, čeho můžeme ale nemusíme být poslusni. Toto vse je vsak smeteno sku­tečností, že tato naučení jsou "přikázání Páně". Nemáme tedy svobodu proměňovat si je podle své chuti nebo podle svých citů.

Obdobně tomu bylo s tím, co bylo zavedeno s Mojžísovým zákonem, co sloužilo jen "po­do­ben­ství a stínu nebeských věcí" (Židům 8,5). Když měl Mojžís postavit stánek, Bůh mu řekl: "Hlediž, abys udělal vsecko ku podobenství, kteréžť jest ukázáno na této ho­ře." (Židům 8,5) Mojžís se přesně držel vzoru, který mu Bůh ukázal. Později, když měl být vystaven stálý dům v Jeruzalémě, dal "David Salomounovi, synu svému... formu (vzorek) vseho toho, co skrze Ducha v něm bylo... vsecko to skrze vypsání z ruky Hospodinovy mne doslo, kterýž mi to dal, abych vyrozuměl vsemu dílu formy té," řekl David (1. Par. 28,11-19). Opět byla každý podrobnost božsky stanovena, a to písemně. V Novém zákoně máme před sebou Boží nařízení ohledně pořádku Božího duchovního domu. Je nám snad dána větsí volnost měnit tato nařízení, než tomu bylo tehdy u směrnic pro hmotný, pozemský dům? Zcela jistě ne!

V pozdějsí době Židé přidali k Božím předpisům pro hmotný dům jiné dalsí. Jaký byl výsledek? Když Pán Ježís vstoupil do chrámu, řekl: "Psáno jest: Dům můj dům modlitby jest, vy jste jej pak učinili pelesí lotrovskou." (Lk. 19,46) Také se neostýchali fal­so­vat Boží slovo. Proto jim Pán činí výčitku: "Rusíce slovo Boží ustanovením svým, kteréž jste ustanovili.    A mnohé těm podobné věci činíte." (Mk. 7,13) Tato silná slova, která Pán používal při takových příležitostech, nám ukazují, jak ON smýslel o těchto hřísích.

Podívejme se nyní na jasná naučení Písma ohledně postoje věřícího vůči systémům vnějsího náboženství.

Epistola Židům byla napsána právě před zničením Jeruzaléma, kdy byla celá židovská domácnost smetena. Duch Svatý v epistole Židům povzbuzuje židovské věřící tím, že jim ukazuje, že dřívějsí systém viditelných náboženských symbolů (židovství), které byly zřízeny ve spojení se zákonem, byl jen systémem stínů a předobrazů. Ti, kteří se obrátili ke Kristu, vlastnili skrze víru skutečnost. Duch Svatý končí tím, že k nim volá, aby zrusili svá poslední spojení se systémem pozemského náboženství, který byl dán stranou, a představuje jim Krista, který "trpěl vně za branou". Napomenutí Ducha Svatého je: "Vyjděme tedy k němu ven ze stanů ("z tábora" - přel.), pohanění jeho nesouce." (Židům 13,12.13)

Máme vyjít ven ke Kristu, ven z tábora, ne ven z města. Epistola Židům se stále odvolává na pořádek věcí ve spojení s cestou Izraelského lidu poustí - na stánek a tábor. Epistola Židům vidí křesťany jako zástup s nebeskými vztahy na jejich cestě k nebeskému odpočinku, avsak jestě v podmínkách poustě na zemi. Okolnosti poustě u Izraelského lidu jsou obrazem nasí současné cesty. V příbytku, který byl zřízen v pousti, ukázal Bůh Svůj úmysl přebývat uprostřed vykoupeného lidu a shromažďovat tento lid kolem Sebe. Tábor tedy byl Izrael, který se spořádaně kladl okolo Božího příbytku - to jest Izrael, viděný z náboženského hlediska.

Když byla psána epistola Židům, oblak slávy, který byl slávou Izraelského tábora, byl už dávno pryč. Tábor - židovství, náboženský systém Izraele - tu naopak jestě byl. Zpečetil vsak svůj zánik tím, že Pána Ježíse ukřižoval vně za branou. Tím pro každého pravého židovského věřícího nadesel čas, aby zrusil své poslední spojení s tímto pozemským náboženstvím, ačkoli na začátku bylo ustanoveno Bohem. Nezůstalo už nic, kromě "mdlých       a bídných (bezcenných) živlů" (Gal. 4,9).

Jestliže tedy v prvních stoletích bylo Boží vůlí, aby věřící, kteří se nacházeli uvnitř pozemského náboženského systému, který Bůh sám začal, přerusili svá poslední spojení     s tímto systémem a vysli z něho ven ke Kristu, pak dnes nemůže být Boží vůlí, aby věřící zůstávali v pozemsky-náboženských systémech, které mají čistě lidský původ a nikdy nebyly zřízeny Bohem.

Oddělení od zla a od zlých lidí je v každé době povinností těch, kteří se bojí Pána   a vzývají Jeho jméno.

Tato skutečnost je ukázána jednoznačně s plnou apostolskou autoritou ve 2. Timoteovi 2,14 - 3,5, kde je oddělení přikázáno sestkrát sesti různými výrazy:

* Nepobožným a marným řečem se vyhýbej. (kap. 2,16 - přel.)

* Odstup od nepravosti. (kap. 2,19)

* Jestliže se kdo od těchto očistí. (kap. 2,21 - přel.)

* Mládenčích pak žádostí utíkej. (kap. 2,22)

* Bláznivé a nesmyslné otázky odmítej. (kap. 2,23 - přel.)

* Od takových se odvracuj. (kap. 3,5)

Když ti je něco představeno, a ty se tomu vyhnes, odstoupís od toho, očistís se od toho     a utečes před tím, odmítnes to a odvrátís se od toho, pak jsi jistě zaujal nekompromisní postoj oddělení.

Otevřme si Bibli a uvažujme podrobněji o těchto místech ve 2. Timoteovi 2.

Verse 14 a 15

Pavel prosí Timotea, aby věřícím připomínal pravdu a důrazně je napomínal, aby se nevadili o slova, což k ničemu není užitečné a má to jen ten účinek, že to posluchače rozvrátí. Osobním cílem Timotea mělo být to, aby byl zdatným pracovníkem v Boží službě a správně a s rozumností a přesností předkládal Boží slovo.

Verse 16 - 18

Timoteus se měl vyhýbat jestě větsímu zlu: nepobožným (světským), bezcenným ře­čem, které vedou k hrubějsí bezbožnosti a rozjídají se okolo sebe jako rakovina. Kdybychom mu nezbránili, nabývalo by zlé a prázdné mluvení na prudkosti i na rozsahu. Aby nikdo neměl nejasno v tom, co myslel, apostol jmenuje dva vůdce v tomto nepobožném mluvení - Hymenea a Filéta. Říkali, že se už stalo vzkřísení. Pavel poukazuje na vážnost tohoto bludu: někteří blud přijali, a podvrátilo to jejich víru. Byl to základní blud, který podkopával víru těch, kteří ho přijali.

Vers 19

V protikladu k falesnému lidskému učení stojí Boží základ absolutně pevně. Vse, co je skutečně založeno od Boha, je neotřesitelné. Boží základ má dvojí pečeť: První je spojena        s Boží suverenitou a vsevědoucností (vsemocností), která garantuje věčnou bezpečnost Jeho lidu, a druhá je spojena s odpovědností vsech, kteří vyznávají, že jsou poddáni Kristu jako Pánu, totiž odstoupit od nepravosti.

Vsechno je představeno vseobecnými výrazy, ale přece se to zdá být narážkou na Chóré, Dátana a Abirona ve 4. Mojžísově 16. Ti se pozvedli proti Božímu slovu, které bylo předloženo Mojžísem a Aronem, a tím svedli některé k nevěrnosti. Hospodinovo poselství při této příležitosti bylo rovněž dvojí: "Ráno ukáže Hospodin, kdo jsou je­ho" (5.v), a: "Odstupte, prosím, od stanů bezbožných mužů těchto." (26.v.)

Toto místo ze Starého zákona osvětluje nase místo zde. Nás vers stanoví jen vseobecné zásady; věřící by vsak měl vždy od nepravosti odstoupit. Nepravost na sebe bere různé for­my, takže nutné "odstoupení" podle Písma se může dít různými způsoby, ale věřící nikdy nemá jít společně s nějakou formou zla. Má se oddělit od zla vseho druhu.

Vers 20

Když Pavel jasně ukázal obecné zásady, které mají určovat postoj věřícího vůči zlu, dá­vá nyní vysvětlení. Ve velkém domě je mnoho nádob, které jsou vyrobeny z různých materiálů a velmi různě se používají. Některé jsou ze zlata a stříbra, jiné ze dřeva a hliněného materiálu. Jedny jsou používány ke cti, jiné k necti. Obraz znázorňuje (vy­zná­va­jí­cí) křesťanstvo, které se stalo velkým domem, v němž jsou i muži jako Hymeneus a Filétus - muži, kteří jsou nádobami k necti.

Vers 21

Pavel nyní používá obecnou zásadu z 19. verse na případ Hymenea a Filéta, o nichž se mluvilo v 17. a 18. versi. Je to použití, které vyplývá z obrazu velkého domu z 20. ver­se. Podívejme se na 21. vers podrobněji:

"Jestliže se nyní někdo." Tato slova ukazují, že Pavel má před sebou použití obrazu velkého domu při pohledu na smutný stav, který se tehdy ukazoval v Církvi (Shro­máž­dě­ní). Výraz "někdo" je použit proto, že - ačkoli výzva se obrací ke vsem - na každém jednotlivém věřícím leží odpovědnost, aby osobně poslechl Boha.

"Očistí". Řecké slovo, které je přeloženo jako "očistí", znamená, že se člověk očistí od něčeho tím, že se od toho oddělí. Vyskytuje se už jen v 1. Korintským 5,7, kde je přeloženo jako "vyčisťte" a vztahuje se na normální proces vyvržení zlého z Církve (Shro­máž­dě­ní). Zde ve 2. Timoteovi vidíme neobvyklý proces, kdy někdo sám sebe očistí od spojení         s něčím, co je ovládáno zlem.

"Od těchto". Máme zato, že "těchto" se vztahuje na Hymenea a Filéta a jejich stejně smýslející společníky. Když se vsak někdo domnívá, že "těchto" se vztahuje na nádoby k necti   v předchozím versi, zůstává přesto význam nezměněný, neboť nádoby k necti jsou prostě obrazem těchto hřísných lidí.

Závěr 21. verse se zřejmě vztahuje opět k obrazu z 20. verse. Věřící, který se věrně drží vzdálen od každého obecenství a spojení s učiteli fundamentálně spatných věcí, je jako nádoba ke cti, posvěcený, užitečný Pánu domu, připravený ke každému dobrému skutku.

Vers 22

"Mládenčích (mladických) pak žádostí utíkej" je dalsí použití obecné zásady "odstup od nepravosti". Toto napomenutí ale vyžaduje osobní svatost, bez níž by oddělení od zlých lidí bylo pouhým pokrytectvím. Protože Timoteus byl mladý muž, je použit výraz "mládenčí žádosti". Máme přirozeně utíkat před vsemi hřísnými žádostmi a následovat "spravedlnosti, víry, lásky, pokoje". Svět je plný hříchu, duchovní  slepoty,  nenávisti  a svárů a svatí mají uprostřed toho vseho zjevovat čtyři výse jmenované charakterové rysy Krista. Nadto máme tyto dobré věci prakticky následovat "s těmi, kteří vzývají  Pána z čistého srdce".

"S" znamená obecenství, ne izolaci. "Vzývat Pána" znamená vyjadřovat Mu pod­da­nost. Činit to "z čistého (nebo: očistěného) srdce" (v podstatě jde o totéž slovo jako "očistí" v 21. versi), znamená, že to děláme upřímně, že celý člověk je očistěn od zlé­ho, a to jak v osobní svatosti, tak i ve svatosti ohledně spojení.

Dbejme na to, že není řečeno, že máme následovat spravedlnosti se "vsemi, kteří Pána vzývají z čistého srdce" - jak je tento vers často citován. To by za současných poměrů bylo nemožné. Mnoho bohabojných křesťanů, na které se hodí tento popis, by snad kvůli předsudku nebo chybné či neúplné informaci odmítlo obecenství s druhými, na něž se tento popis rovněž hodí. Taková je, žel, slabost i velmi věrného křesťana, a takový je zmatek       v  křesťanstvu. Můžeme vsak následovat spravedlnosti "s těmi, kteří vzývají Pána z srdce  čistého" - s tolika, kolik jich tu zrovna je; a jistě se budeme radovat tím více, čím více jich bude.

Verse 23 až 26

Tyto verse ukazují, že věřící, který je poslusen právě zmíněných naučení, musí odmítnout bláznivé sporné otázky, protože ty plodí sváry. Zároveň musí počítat s odporem a stavět se vůči němu v pokorném Kristovu smýslení, takže může být použit k požehnání a napravení odpůrců.

Ačkoli Duch Svatý použil situace vzniklé skrze falesné učení Hymenea a Filéta, aby dal tato naučení, zdá se, že zlo jestě nedosáhlo takového rozsahu, aby se Timoteus musel oddělit od vyznávajících věřících. Spíse se zdá, že zlu bylo čeleno energií Ducha Svatého a někteří byli zachráněni "z osídla ďáblova" (kap. 2,26), zatím co falesní uči­te­lé, odmítnutí ve svých pokusech ´z nich (od nich) vysli´ (1. Jana 2,19). Avsak Bohem daná naučení zůstávají platná,   a už dlouho žijeme v době, kdy se stalo nutností oddělit se. Snaha po jednotě na úkor pravdy je ve skutečnosti zradou na Pánu, protože žádná jednota, která zahrnuje obecenství se zlem, není od Boha. Boží jednotu nalezneme jen v oddělení od zla.

Mysleme vsak na to, že oddělení je osobní odpovědnost, ačkoli jednotlivec, který v tom Boha věrně poslouchá, smí podle 22. verse očekávat, že na cestě, kterou nyní začíná, najde takové, kteří smýslejí stejně.

Věřící, kteří vyjdou ke Kristu ven za tábor a očistí se od falesných učitelů a jejich učení, by se měli shromažďovat podle celé pravdy o Církvi (Shromáždění), a přitom nezapomínat, že jsou jen některými z těch, kteří k ní patří.

Věřící, kteří se oddělili od zlého, to učinili po osobním zkousení se a osobním jednání, ale nemusí nadále jít sami, jako kdyby každému druhu společného obecenství byl ko­nec. Kristovo tělo a Boží dům jsou stále jestě reality a věřící i dnes jsou stále údy tohoto těla a živými kameny v tomto domě tak jako dříve. Proto mají také výsady a od­po­věd­nost, které jsou spojeny s tělem a domem, v téže míře jako předtím.

Když se shromažďují věřící, kteří se očistili a oddělili, pak by se měli shromažďovat podle toho, co jsou, a jednat pod vedením Božího slova. Měli by to dělat i tehdy, když jsou jen dva nebo tři a vsichni ostatní věřící v místě zůstávají "v táboře" nebo ve spojení se zlem. Kristus zůstává jejich nebeskou Hlavou a oni mohou počítat s Jeho ve­de­ním. Stále je tu Duch Svatý a oni mohou počítat s tím, že jim dá potřebnou sílu. Dále se mohou spoléhat na Bibli ohledně svého poučení. Proto se oddělení věřící mohou stále jestě těsit určité míře obecenství podle příkladu apostolů. Mohou se radovat z toho, když druhé věřící smějí považovat za údy Kristova těla, a podle Slova mohou přijmout vsech­ny, kteří chtějí být přijati, za předpokladu, že nemají nic společného se zlou praxí, zlým učením nebo zlými spojeními. Každá sekta přijímá věřící, kteří byli na "spo­jení" formálně připraveni, ale přijímat věřící prostě proto, že jsou údy na těle Krista (a nejsou Písmem odsuzováni), znamená přijímat je podle pravdy.

Jedna část apostolského vzoru tu vsak už není, a to oficiální jmenování starsích a služebníků ke správě a službě ve shromáždění. My dnes nemáme apostolskou autoritu, abychom je ustanovovali. Oficiálně ustanovení starsí vsak nejsou pro shromáždění ne­zby­tní. Když Pavel psal Tesalonickým první epistolu, zjevně tam žádní nebyli. Řekl: "Pro­sí­me pak vás, bratří, znejte ty, kteří pracují mezi vámi a stojí vám v čele v Pá­nu." (1. Tes. 5,12 - část přel.). Význam slova "znejte" je uznávejte. Toto naučení bylo možné jen tehdy, když tu starsí skutečně byli, avsak bez oficiálního ustanovení. I dnes mají být starsí uznáváni tam, kde jsou. Je pozoruhodné, že v 1. epistole Korintským (epistole, obsahující pořádek shromažďování se), není ani jednou zmínka o dohlížitelích (biskupech) nebo starsích. A když Pavel vytýká Korintským nepořádky, ani jednou nesměřuje k tomu, aby byli zřízeni starsí.

Věřící se po nějakou dobu snažili shromažďovat se výse uvedeným způsobem. Zkusenost jim ale ukázala, že ustavičně hrozí určitá nebezpečí odvrátit je od prav­dy. Zde jsou některá z nich:

1. Sektářství

Je snadné upadnout do sektářství (držení se určitých názorů a kvalifikací pro členství). Ti, kteří se snaží shromažďovat se podle Písma, se nutně nalézají mimo vsechny dnesní náboženské organizace a jsou v důsledku toho zevně odděleni od velkého množství svých spoluvěřících, kteří se takových organizací drží.  Pak lehce dojde k tomu, že v srd­ci i náklonnostech se od nich úplně oddělí a stanou se exkluzivním obecenstvím, které je pevně spojeno, v sobě uzavřeno a nemá zájem o nic, co leží mimo hranice obecenství!

Nebezpečí sektářství se jestě zvětsilo velkou známostí Písma, která byla tak milostivě dána těm, kdo se shromažďovali v praktické poslusnosti vůči Písmu. Zároveň vznikl i sklon používat tuto velkou známost stejným způsobem, jako věřící v Korintu používali (nebo: zneužívali) své dary. Používali své dary sami pro sebe, namísto k užitku celého těla. Velká známost Písma může být zneužívána k tomu, aby kruhu, který  tuto známost vlastní, dodala vážnosti a uznání, místo aby známost byla používána k užitku sva­tých. Pak se totiž známost stává znakem sekty, obecenství se stává sektářským a světlo tmou. Potom se světlo (anebo to, co v nějaké době se považuje za světlo) stává kritériem pro obecenství; a důležitou se stane pouze ochota stát se údem tohoto obe­cen­ství. Potom je každá myslenka na to, aby věřící (které nevyloučí kvůli zlu v chození, učení nebo spojeních nebo spolupráci s takovými věcmi) byli přijímáni prostě jako údy Kris­ta, vyloučena, a nacházíme se na sektářské půdě. Máme jenom větsí přesnost ohledně způsobu shromažďování a větsí známost Písma, ale kvůli tomu je toto sektářství tím závažnějsí!

Věřícím, kteří se shromažďují v poslusnosti vůči Písmu, je často vyčítáno, že jsou sekta, a   k tomu jestě malá! Protože jsou jen malou částí Církve (Shromáždění), je pro ně snad nemožné obvinění vyvrátit. Avsak měli by se vystříhat každého druhu sektářství - jak ve svém duchu, tak i v zásadách shromažďování - a je zcela jedno, co jim druzí vyčítají.

2. Lhostejnost v zásadách a praxi

Lhostejnost je opačné nebezpečí. Sektářství je zvlástní nebezpečí pro ty, kteří jsou přísní, úzkého srdce a intelektuální, zatím co lhostejnost (uvolněnost) je nebezpečí pro ty, kteří mají velkorysé představy a dobrotivé, siroké srdce. První druh lidí má sklon k ostříhání pravdy a udržování svatosti s vyloučením vsech, kromě nejvybranějsích, zatím co druhý druh má sklon podporovat lásku, harmonii a jednotu lehkomyslným trpěním zlých věcí.

Taková lhostejnost je osudná také pro udržení správné praxe shromáždění. Oslabuje, ne-li znemožňuje, zaujetí místa s Kristem "vně tábora", neboť se uzavírají kompromisy a pohybujeme se na okraji tábora, abychom získali více lidí. Nadto lhostejnost oslabuje a zásadně brání nekompromisnímu odmítnutí nezdravého učení i oddělení od těch, kdo je síří (2. Tim. 2,15-26; 2. Jana 7-11). Je tu tendence klást nenáležitý důraz na  sná­senlivost, a když se proti hrubému zlu přece jen konečně zakročí, připustí se v ze­sla­be­né nebo zastřené formě.

Když se trpí lhostejnost, vzdáváme se přílis snadno chození podle pravdy. Ne naráz, nýbrž pomalu, krok za krokem. Dějiny nám dávají mnoho příkladů toho, jak lhostejnost působí. Vždy, když byla Církev (Shromáždění) konfrontována se základním zlem, někteří proti němu nekompromisně vystoupili, ale jiní zastávali jeho trpění a kom­promisy, a když se jednalo dle jejich myslenek, byli mnozí odvedeni od pravdy.

3. Církevní domýslivost

Nebezpečí církevní domýslivosti (církevní autority) je hlavně následek sektářství. Ignoruje se upadlý stav vyznávající církve a osobuje se za určitých okolností autorita, pro niž není žádné oprávnění od Boha - autorita, která snad je upřímně pociťována za nutnou, aby se obecenství ve své vlastní formě udrželo. Dojde-li k rozhodnutím nebo jednáním shromáždění, přijatým a vykonaným ukvapeně pod tlakem jednotlivců nebo nějaké skupiny, jsme    v nebezpečí, že se k nim budeme stavět jako k něčemu nedotknutelnému a budeme pro ně přehnaným způsobem žádat uznání. Na některých místech nebo v seskupeních se snad vytvořila určitá autorita, a tím může dojít pozvolna k systému centrálního dohledu, klerikální nadřazenosti, byrokratické kontroly (ať už to nazveme jakkoli), a pak běda tomu, kdo se odváží zpochybňovat to, co bylo za takových okolností provedeno nebo rozhodnuto!

4. Církevní nezávislost

Opačný extrém je daleko vzdálen vysokým nárokům klerikální domýslivosti. Abychom se vyhnuli zlu, spojenému s klerikální domýslivostí, obracíme se k systému ne­zá­vis­losti.         U nezávislosti se každé shromáždění stává uzavřenou jednotkou, která stojí na vlastním základě a je nezávislá na vsech ostatních shromážděních. Církev (Shro­máž­dění) jako Kristovo tělo, jako Boží dům, jednota vsech věřících po celém světě, nezávislá na otázce místa, je přitom naprosto přehlížena nebo se na ni pohlíží jen jako na ideál, který nevyžaduje uskutečnění v praxi. Ale zavedení  nezávislých shro­máž­dění, ať už jsou mezi sebou v úzkém spojení nebo ne, takže je zajistěna co možná největsí míra osobní svobody, znamená dělat něco, co daleko zaostává za myslenkami Písma!

5. Přehnané vykonávání kázně, ne podle Písma

Přehnané provádění kázně je přirozený důsledek sektářství a církevní domýslivosti. Sek­tářský postoj vyvolává téměř vždy fanatickou horlivost k svému obhájení. Žádný duch není vásnivějsí než duch stranickosti, a pod jeho vlivem se přijímají nejkrajnějsí obranná opatření. Již za dnů apostolů byla Církev (Shromáždění) ohrožována vsemi druhy vnitřního zla. Proto Bůh skrze Své apostoly dal jasná a do podrobností jdoucí naučení k vykonávání kázně. Prosazování vážnějsí kázně, než žádá Písmo, může mít zdání velké svatosti a velké horlivosti, ale ve skutečnosti to je domýslivost a svévole, protože se cho­vá­me, jako kdybychom byli moudřejsí než Bůh. Nahrazování pastýřské péče a věrného jednání v lásce (což obojí vystavuje nasi duchovní sílu tvrdé zkousce) vládou nejpřísnějsí kázně, bylo velmi často příčinou vážných selhání.

6. Vlažné vykonávání kázně

Vlažné provádění kázně, při kterém chybí potřebná pečlivost, je přirozeným následkem vseobecné uvolněnosti a nezávislosti. Chceme-li za každou cenu získat a zahrnout mnoho lidí, musíme toho mnoho strpět. Když je v zorném poli nezávislé, v sobě uzavřené místní shromáždění, pak se každé provádění kázně omezuje na toto místní obe­cenství,  a toto vykonávání kázně je pak snadno zmařeno opačným jednáním některého ji­né­ho, blízko ležícího nezávislého shromáždění. Když Pavel psal Korintským a vyzýval je k přísnému vykonání kázně (1. Kor. 5), obracel se ve své epistole k "Církvi Bo­ží, kteráž jest v Korintu... spolu se vsechněmi, kteříž vzývají jméno Pána naseho Jezukrista na vselikém místě" (1. Kor. 1,2). Místní shromáždění v Korintu bylo za kázeň odpovědné v prvé řadě, ale celá Církev (Shromáždění) byla spolu zahrnuta. Jestliže věřící, kteří se chtějí shromažďovat na půdě Církve a jít ve světle pravdy, musí provést kázeň, pak jednají podle tohoto místa Písma.

Když se věřící nacházejí vně lidských náboženských organizací a chtějí jít cestou oddělení od zlého, uskutečňovat pravdu a vést život podle pravdy o Církvi (Shromáždění), jak je obsažena v Písmu, pak věříme, že Bůh uznává jejich postavení, které zaujímají, protože se shromažďují způsobem podle Boží vůle. Při vsem, co jsme dosud řekli, vsak nikdy nezapomínejme, že to nejdůležitějsí je nás osobní mravní a duchovní stav. Správné církevní postavení bez dobrého duchovního stavu skýtá velmi smutný pohled. Když stav není správný, pak i správné postavení bude brzy ztraceno. Proto předevsím usilujme o praktickou zbožnost, nebeské chování, obecenství s Bohem a oddanost Kristu a Jeho zájmům. Jen tyto věci způsobí, že správné postavení se stane svědectvím pro pravdu a bude k Božímu oslavení.

II. Myslenky k otázkám o "okruhu shromáždění"

Věřící, kteří se snažili shromažďovat se na půdě podle Písma, v mnohém selhali,    a tak vznikly roztržky. Tyto roztržky zatemnily vnějsí vyjádření pravdy o Církvi (Shro­máždění), a tím daly podnět k otázkám ohledně "okruhu shromáždění". Co  k tomu říci?

Na tyto otázky nelze odpovědět několika slovy. Nejprve musíme rozumět poměrům na začátku Církve (Shromáždění). Podle Písma byly jenom tři věci, které měly určitý sta­tus, jen tři určité, v sobě uzavřené jednotky.

1. Jednotlivý věřící.

2. Místní shromáždění, např. v Jeruzalémě, Antiochii, Korintu atd. Každé z těchto místních shromáždění neslo charakter Kristova těla. Pavel Korintským řekl: "Vy pak jste tělo Kristovo." (1. Kor. 12,27) Nikoli "to (s určitým členem) tělo", jak to je v některých překladech do jazyků, užívajících členy. //Originální text neobsahuje člen, což klade důraz na charakter (vy nesete tento charakter těla Kristova), nikoli na věc samou (každé shromáždění nemůže být celé tělo Kristovo; je jen jedno tělo). - pozn. překl.//  Celá Církev (Shromáždění) je to tělo, ale každé shromáždění na svém místě nese charakter tohoto těla. Každé místní shromáždění má také své vlastní postavení, stav a svou vlastní odpovědnost před Pánem a Jím může být, odděleně od ostatních shromáždění, zkouseno (Zj. 1,11-3.22). Krátce, každé místní  shromáždění má určité vlastní postavení.

3. Celá Církev (Shromáždění) na zemi v určité době, která je to jedno Kristovo tělo, které je oživováno Duchem Svatým (Ef. 4,4).

V dalsím pojednání se budeme na tyto tři věci odvolávat: Na jednotlivého věřícího, místní shromáždění a celou Církev (Shromáždění). Nyní vyzvedneme některé body, které nám pomohou odpovědět na výse položenou otázku.

Bod číslo jedna

Na počátku Církve (Shromáždění), když jestě vse odpovídalo Božím myslenkám, ne­exis­toval žádný útvar mezi jednotlivým věřícím a místním shromážděním. Pokus vytvářet         v Korintu mensí seskupení než místní shromáždění ("Já jsem Pavlův" atd.) byl přísně kárán (1. Kor. 1.11-13; 3,1-8). - Existovala shromáždění v domech různých věřících (Řím. 16,5; Kol. 4,15 atd.). Nevíme, zda toto byla místní shromáždění v dotyčných místech, anebo prostě nějaký počet věřících v některé části velkého města, kteří se tam shromažďovali             z důvodů účelnosti. Možná že ti, kteří se modlili v "domě Marie" (Sk. 12,12), byli takovým shromážděním;  ale to pak nemělo žádné zvlástní postavení kromě toho, že bylo částí církve "kteráž byla v Jeruzalémě" (Sk. 11,22).

Tehdy neexistovalo také nic mezi místním shromážděním a celou Církví (Shro­máž­dě­ním). Čteme o "církvích Galatských" a o shromážděních "po vsem Judstvu a Galilei i Sa­ma­ří" (Sk. 9,31) - o církvi (shromáždění) nebo církvích (shromážděních) v rámci určitých geografických hranic. Ale neexistovalo nic takového, jako "Galatská církev", která by mohla být chápána jako předchůdce státních církví, např. Anglické církve.

Bod číslo dva

Za současných poměrů není přílis těžké najít jednotlivého věřícího. Avsak místní shromáždění i celá Církev (Shromáždění)  navenek zmizely do okruhu abstraktní pravdy. Nemůžeme je najít v určité, jasné formě, kterou bychom mohli vidět a k níž bychom se mohli obrátit.

Na počátku devatenáctého století se mnoho křesťanů v celém světě oddělilo od různých nebiblických náboženských a světských spojení, aby se shromažďovali jako údy Kristova těla na prosté půdě Církve (Shromáždění) a jejích původních zásad. Jako výsledek vznikla na různých místech shromáždění věřících, kteří byli pospolu podle biblických zásad místního shromáždění. Přesto nebyli v žádném případě místním shromážděním, protože  větsina věřících na oněch místech nebyla shromážděna s nimi.

Když potom takovýchto shromáždění přibývalo, přicházela spolu navzájem do styku a snažila se mít podle příkladu apostolské církve (shromáždění) praktické obecenství. Navzájem se doporučovala dopisy atd. Tak jako se věřící v jednom místě shromažďovali a jednali podle zásad místních shromáždění (ačkoli nebyli místní shromáždění), tak také věřící po celém světě měli mezi sebou obecenství a jednali tím podle zásad celé Církve (Shromáždění), ačkoli ve skutečnosti nebyli celou Církví (Shromážděním).

Tímto způsobem po nějakou dobu probíhal vývoj. Pak začalo satanovo dílo a jeho výsledkem bylo rozdělení, které vyústilo v rozptýlení. To zasáhlo  jak shromáždění v jednotlivých místech, v nichž jednali v souhlasu s pravdou o místním shromáždění, tak i velký počet věřících, kteří jednali podle pravdy o celé Církvi (Shromáždění).

Kvůli zmatku a bolesti vyvolané rozděleními, zavrhují nyní někteří křesťané myslenku na to, aby se věřící pokouseli chodit ve světle pravdy o celé Církvi (Shromáždění). Považují tento pokus za pouhé udržování "okruhu shromáždění". Zároveň uznávají a podporují své místní shromáždění, ačkoli toto shromáždění je daleko vzdálené toho, aby místním shromážděním bylo, poněvadž je jen jedním z více dalsích shromáždění v témž místě,               z nichž každé má malé nebo vůbec žádné obecenství s druhými kvůli předcházejícím rozdělením. Dále tvrdí, že ozdravným prostředkem pro nase těžkosti je vzdát se každé myslenky na nějaký okruh, který přesahuje místní shromáždění, protože v Písmu není žádný útvar mezi místním shromážděním a celou Církví (Shro­máž­dě­ním). A každé shromáždění a každý jednotlivec ve shromáždění má mít volnost utvářet své vlastní "obecenství" nebo svůj vlastní "okruh" tak, jak to před Pánem považuje za dobré.

Je pravda, že podle Písma neexistuje nic mezi místním shromážděním a celou Církví (Shromážděním), když výraz "místní shromáždění" neznamená nějaké malé shro­máž­dě­ní, nýbrž skutečné místní shromáždění, které vsak dnes nemá žádnou určitou formu. Rovněž je pravda, že podle Písma neexistuje žádný útvar mezi jednotlivými věřícími a místním shromážděním (ale ti, kteří zastávají myslenku, o níž mluvíme, o této skutečnosti nikdy nehovoří). Kde tu je důslednost? Myslenka, že pro věřící je nemožné mít celosvětově s druhými věřícími vseobecně křesťanské obecenství tak, aby spolu mohli chodit podle pravdy o celé Církvi (Shromáždění), platí stejným způsobem pro ty věřící, kteří se pokousejí pěstovat místní obecenství a kteří přitom chtějí jednat podle pravdy o místním shromáždění. Argumentace, kterou zde máme před sebou, by vedla k závěru, že celé hnutí na začátku devatenáctého století bylo velkou chybou a že nebylo Bohu příjemné.

Jestliže nejsme oprávněni chodit podle pravdy o celé Církvi (Shromáždění), jaké oprávnění máme potom ke shromažďování podle pravdy o místním shromáždění? Mysleme na to, že dnesní místní shromáždění se takovým stalo působením okolností (poměrů), a nikoli svou podstatou. Vzhledem k současnému stavu Církve (Shro­máž­dě­ní) je provizoriem. Při vtržení přestane okamžitě existovat každé místní shromáždění a zůstane jen celá Církev (Shromáždění), která zahrnuje vsechny svaté od letnic až do dneska. Celá Církev (Shromáždění) je to, co zůstane, co je ve spojení s Božími věčnými radami.

Bod číslo tři

Ten či onen snad pochybuje, zda Matous 18,20 je biblickou autoritou pro místní shromáždění věřících, které nezahrnuje vsechny věřící v dotyčném místě. My tomu věříme a jsme za to ze srdce vděčni. Ačkoli toto místo Písma není prorocky mysleno pro poslední dny, přece Pán volil Svá slova tak, aby i ve dnech úpadku v době Jeho nepřítomnosti, dala autoritu dvěma nebo třem, kteří se shromažďují k Jeho jménu.

Se stejnou vděčností věříme, že 2. Timoteovi 2,22 věřícího, který se očistil, oprav­ňuje, aby chodil se stejně smýslejícími věřícími zcela vseobecně společně (nikoli jen v rámci místního shromáždění). Toto místo Písma nestojí v souvislosti s nějakým místním shromážděním. Nebylo napsáno místnímu shromáždění, nýbrž obdařenému Kristovu služebníkovi, který obdržel duchovní dary. Timoteus musel samozřejmě být na nějakém místě, ale nezastával žádný místní úřad (jako třeba starsí), nýbrž byl to muž, který byl vybaven darem, a ten může vždy být vykonáván po celém světě a ne pouze místně. "Veliký dům" v 2. Timoteovi 2,20 ilustruje, čím se vyznávající církev (křes­ťan­stvo) rychle stane. Proto celé místo Písma včetně 22. verse se musí číst v sirsím smyslu. Dbejme vsak na to, že v obou místech Písma,       v Matousi 18 a ve 2. Timoteovi je jmenována podmínka. V Matousi 18 čteme: "ve jménu mém" a ve 2. Timoteovi 2: "z srdce čistého". Tyto dovětky by u nás u vsech měly zaměstnávat nase srdce a svědomí.

Bod číslo čtyři

Často jsme možná tázáni, zda si myslíme, že vsichni věřící, s nimiž máme obecenství, mají toto čisté srdce, a zda vsichni, kteří jsou mimo, je nemají, a zda jsme pře­svěd­če­ni, že jen ti, kteří se na tom místě shromažďují s námi, se shromažďují k Jeho jménu. Takové věci nikterak netvrdíme, spíse to považujeme za svůj cíl, abychom těmto dvěma podmínkám vyhovovali, a čekáme na soudnou stolici Krista, kde Pán rozhodne, jakou měrou jsme dosáhli svého cíle. Žádná z těchto otázek by nás neměla odradit od toho, abychom za svůj cíl nepovažovali chodit podle pravdy jak o místním shro­máž­dění, tak také o celé Církvi (Shromáždění).

Bod číslo pět

Možná že jsme ale také žádáni, abychom odpověděli jasným "ano" nebo "ne" na otázku, zda považujeme "okruh shromáždění" za správný. Nase odpověď je: "Ne", protože myslíme na něco mnohem větsího než na nějaký okruh shromáždění, totiž na pravou Církev (Shromáždění) Boží.

Působení apostola Pavla v prvním století způsobilo něco, co vypadalo jako okruh křesťanských shromáždění, avsak nebylo jím, neboť bylo něčím více než to. Pavel byl použit k tomu,  aby dal jasně vystoupit tělu Krista.

Také působení pobožných mužů na počátku devatenáctého století způsobilo něco, co vypadalo jako malý okruh shromáždění, avsak nebylo jím, neboť jednali v přesvědčení, že Bůh je použil k tomu, aby některé věřící přivedli zpět k praktické poslusnosti pravdy o Církvi (Shromáždění), jak ohledně místního shromáždění, tak i Církve jako celku. Od té doby doslo k mnoha zmatením a roztržkám, ale my bychom dnes nechtěli mít  žádný jiný nebo mensí cíl. Nasím přáním je jít podle této pravdy a nikoli tvořit nebo udržovat nějaký okruh shromáždění.

Bod číslo sest

Když se nyní podíváme na ty, kdo tvrdí, že se naprosto vzdali myslenky na nějaký okruh shromáždění (ve prospěch nezávislosti atd.), co vidíme? - Že se ani oni neobejdou bez určitého okruhu. Existuje tak mnoho různých druhů shromáždění, že i když některý věřící dokáže obsáhnout mnoho, je nemožné, aby je obsáhl vsechny, a tak se musí spokojit s určitým okruhem. Dále se musejí vzdát myslenky na kolektivní správu otázek obecenství; dávají přednost tomu, že takové otázky vyřizuje každý sám pro sebe osobně. Podle jejich úsudku je věcí osobního rozhodnutí, zda věřící, kteří se tu nebo tam shromažďují, budou uznáni za takové, kteří se shromažďují podle pravdy, a můžeme s nimi tedy mít obecenství. Neberou ohled na to, že učiněná rozhodnutí si mohou velmi odporovat. Když se vzdávají okruhu shromáždění, vzdávají se každého pokusu být poslusni pravdy ohledně celé Církve (Shromážděni) a v praxi ji uskutečňovat.

Bod číslo sedm

Je nám zcela jasné, že je dostatek důvodů pro to, aby někdo řekl, že jsme se od porozumění a uskutečňování pravdy odklonili tak daleko, že jsme se vsichni stali jen okruhy shromáždění - proti sobě stojícími stranami, z nichž každá bojuje za své církevní konání nebo rozhodování. Kdyby to byla pravda, byla by stezka víry naprosto jasná:  ze stran tohoto druhu bychom museli vyjít.

V 1. epistole Korintským, kde se vsechny názorové skoly a strany  nacházely uvnitř jednoho shromáždění, byli "právě pobožní" (1. Kor. 11,19) ti, kteří se pohybovali volně mezi vsemi stranami, ale zlé vyvrhovali (jako v kapitole 5). Dnes je situace daleko těžsí, protože tehdejsí vnitřní rozdělení v Korintu se nyní stala otevřenými roz­tržkami, které, pokud neměly schválení Páně v Jeho Slově, představují vážný hřích. Kdybychom se proto dnes pohybovali volně mezi nimi, lehkomyslně bychom pomíjeli vsechen hřích, který ztělesňují.

Nevěříme, že vsichni klesli tak hluboko, že by už zbyly jen vzájemně se potírající strany. Pozoruhodné zkousky, které jsou v mnoha srdcích ve vztahu k ostatním, svědčí o opaku. Ale i kdybychom si to mysleli, nemohli bychom použít ozdravný prostředek "meziokruhového obecenství" (které je velmi blízké dnes tak populárním mezikonfesním hnutím). Jestliže jsme se dostali do něčeho, co se stalo pouze okruhem shro­máždění, tedy se toho okruhu s pokáním vzdejme, neboť pokání  vždy  otevírá "dveře naděje"   (Zj. 2,5.16.21; 3,3.19). Nevzdávejme se ale zároveň cíle chodit podle pravdy o celé Církvi (Shromáždění) ve prospěch toho, aby ve věcech obecenství každý dělal to, co se mu vidí za dobré.

Bod číslo osm

Nakonec uznáváme, že smutný vývoj v poslední době uvedl pravdu o Církvi (Shromáždění) a každý pokus o její praktické uskutečnění v nedobrou pověst. V důsledku toho je mezi věřícími sklon shromažďovat se mimo náboženské denominace v malých skupinách, které za svoji existenci často vděčí práci některých zbožných evangelistů. Tato shromáždění mají spojení s každou křesťanskou korporací, s níž je spojen onen evangelista. Na počátku historie takového shromáždění jsou tato spojení  často slabá. V průběhu času se utvrzují a zesilují. Máme za to, že vyskytne-li se příležitost, měla by být těmto věřícím věnována zvlástní pozornost a  při nich konána zvlástní služba. Ale každý služebník, který si cení obecenství, bude v tomto směru, tak jako ve vsem, moudrý tak, aby jednal tak dalece jak jen možno     v souhlasu s těmi, s nimiž zde chodí. A když půjde k těmto věřícím, nebude to proto, aby je posilnil v jejich nenormálním a nedokonalém postavení, ale aby je vyučoval, aby stáli "dokonalí a plně přesvědčení ve vsí vůli Boží" (Kol. 4,12 - přel.).

III. Půda shromáždění nebo eklekticismus?

Na závěr bych se chtěl jestě zabývat vznikem eklekticismu. Mezi starými řeckými filozofy byli eklektikové, lidé, kteří se nechtěli ztotožnit s uznávanými filozofickými systémy, nýbrž dávali přednost tomu, aby z různých systémů spojovali dohromady určité myslenky. //eklego = vyvoluji, vybírám// Chtěli bychom toto slovo použít k popsání křesťanů, kteří si vyhledávají jim nejžádanějsí osoby a spojují je do­hro­mady, aby vytvořili vybranou společnost, elitu.  Snahu vydělovat z ostatních žádané a duchovnějsí osoby budeme v nasem spisku pro jednoduchost označovat jako "eklekticismus". //Autor by také mohl říci: elitářství. - pozn. překl.//   Je to podle Písma takto jednat namísto shromažďování se na půdě Církve?

Každý, kdo je dobře informován o Duchem podle Boha vedeném hnutí (o tomto hnutí jsme se již vícekrát zmínili), ví, že jako výsledek měl jasné znovuobjevení a učení pravdy ohledně povahy, charakteru, přítomných výsad, odpovědnosti a budoucího určení Boží Církve (Shromáždění). Věřící byli vyvedeni z mnoha nebiblických systémů a shromažďovali se pak v praktickém uznávání a poslusnosti znovuobjevené pravdy. Protože existuje jestě mnoho spisů z doby tohoto hnutí, neobstojí tvrzení, že tehdy slo o sjednocení nejvybranějsích a nejduchovnějsích věřících, které bylo možno v křesťanstvu najít, do jedné korporace.

Poznámka vydavatele: Toto Bohem působené hnutí, jež začalo v celém světě na počátku devatenáctého století, bylo známé jako hnutí bratří a rychle rostlo. Spisy Bohem obdařených a pobožných mužů jako J. N. Darbyho, Williama Kellyho, C. M. Mackintoshe, F. W. Granta a jiných jsou stále jestě velmi rozsířené a jsou čteny i v kruzích křesťanských denominací. Ačkoli jsou často nazýváni "Plymouthstí bratři", tito bratři odmítají každý název nebo jméno, které nezahrnuje vsechny věřící. Považují se pouze za bratry v Kristu, kteří jsou shromážděni ke jménu Pána Ježíse Krista (Matous 18,20) a kteří se snaží být poslusni pravdy o Církvi (Shromáždění) a pravd celého Božího slova.

A co říká Bible? Věříme, že Písmo ukazuje, že jediná cesta, kterou Bůh schvaluje pro poslední dny každého období, je navrátit se co nejvíce k zásadám a způsobu jednání, které charakterizovaly dané období Božích cest s člověkem na jeho začátku. Uvidíme, že historie minulých období ilustruje tuto zásadu. Bůh pozvedá vždy to, co je podle Jeho myslenek. Proto každý odklon od Jeho zásad v sobě zahrnuje zkázu. Na druhé straně vynálezy člověka jsou při svém vzniku nehotové a nepromyslené a jsou vylepsovány změnami.

Bůh oznámil Své myslenky před tisíci lety skrze Mojžíse a vse bylo dokonalé, dokud lidé podle nich jednali. Izrael vsak byl ustavičně neposlusný. Bylo k nim posláno mnoho proroků, aby je vedli zpět k tomu, co Bůh zřídil na počátku. Jeremiás např. pro­ro­ko­val: "Zastavte se na cestách, a pohleďte, a vyptejte se na stezky staré... a naleznete odpočinutí dusi své." (Jer. 6,16) Ale Juda se vzpíral, a proto musel jít do babylonského zajetí.

Později se za Zorobábele, Ezdráse a Nehemiáse mnoho Židů vrátilo zpět do země. Cýrus, perský král, otevřel dveře pro každého Žida, když řekl: "Kdo jest mezi vámi ze vseho lidu jeho, budiž Bůh jeho s ním, a nechať jde do Jeruzaléma." (Ezdrás 1,3) Toto vyhlásení nyní mělo rozlisující účinek. Ti, "čího ducha vzbudil Bůh" (Ezdrás 1,5), na toto volání reagovali a sli. Byli to bezpochyby nejbohabojnějsí Židé, ale nebylo to žádné vědomě eklektické (= výběrově myslené) hnutí, nýbrž pouze návrat do země a k známosti a vykonávání zákona tak, jak byl dán Mojžísem (Neh. 8, 1-3; 9,3; 10,29).

Navrátivsí se ostatek  brzy v duchovním směru klesl. Neupadli sice zpět do modlářství,       a také nepřehlíželi "literu" zákona. Ale zatím co vysoce vyzdvihovali literu, vyhýbali se duchu zákona. Skutečnost, že vlastnili zákon, je začala naplňovat pysným se­be­us­po­ko­je­ním. Tento žalostný stav byl odhalen prorokem Malachiásem. Ale i tehdy  tam byli někteří, kteří se Boha báli (Mal. 3, 16). Byli ostatkem uprostřed ostatku, ale Bůh jim řekl: "Pamatujte na zákon Mojžíse služebníka mého, jemuž jsem přikázal na Orébě přednésti vsemu Izraeli ustanovení a soudy." (Mal. 4,4) Tomuto ostatku uprostřed ostatku bylo poukázáno na vsechna Boží slova, která byla původně daná skrze Mojžíse, a bylo mu připomenuto, že vsechna slova platí celému Božímu lidu, a nikoli jen jim sa­mot­ným.

To bylo poslední slovo z Boží strany ve starém období. Z toho jasně plyne, že cesta podle Boží vůle na konci některého období  zahrnuje návrat k zásadám, které ji vyznačovaly na počátku, a to i tehdy, když jsou k tomu ochotni jen nemnozí.

Totéž nalézáme v Novém zákoně, zvlástě v závěrečných epistolách Pavla, Petra a Jana.      V Pavlových slovech na rozloučenou Timoteovi čteme: "Výborného toho pokladu ostříhej, skrze Ducha svatého přebývajícího v nás." (2. Tim. 1,14) Timoteovi také ří­ká, že vsechno Písmo je nase jediná ochrana (2. Tim. 3,16.17). Petr píse: "... jimžto vzbuzuji skrze napomínání vasi upřímou mysl, abyste pamatovali na slova předpověděná od svatých proroků, a na přikázání Páně skrze vase apostoly." (2. Pt. 3,1.2 - část. přel.)

Jan mluví o tom, "co bylo od počátku", a říká: "A protož zůstaniž v vás to, což jste slýchali od počátku. Zůstane-li v vás to, co jste slýchali od počátku, i vy také v Synu i v Otci zůstanete." (1. Jana 2,24) I on varuje: "Každý, kdož jde dále a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha." (2. Jana 9 - část přel.)

Vseobecně to budou moudřejsí a pobožnějsí věřící, kdo rozeznají Boží  vůli a Jeho původní úmysly ohledně Jeho Církve (Shromáždění), a kteří v tom budou poslusni. Ti, kdo poznají  a uposlechnou naučení z 2. Timoteovi 2,16-26, budou bezpochyby patřit k duchovněji smýslejícím věřícím, ale to je jen průvodní jev a ne vlastní charakter takového hnutí. Základem hnutí na počátku devatenáctého století bylo a je oddělení ke spravedlnosti, víře, lásce, pokoji spolu s těmi, kteří vzývají Pána z čistého srdce. Spravedlnost začíná tím, že Bohu a Jeho Slovu dáme náležité první místo a plnou auto­ritu. Víra zahrnuje celou Boží zjevenou vůli a radu. Proto hnutí, o kterém mluvíme, není pokusem svést dohromady určitou duchovní třídu věřících (ačkoli výsledek v praxi může být takový). Je to hnutí, které dbá Boží svatosti, takže tu je něco určitého, co musí být viděno a čeho se musíme držet. Poslusnost se vztahuje na celé zjevené Boží slo­vo, a taková poslusnost je praktickou spravedlností.

Klademe proto výslovně tuto otázku: Když se shromažďujeme s málo věřícími ke jménu Páně, měli bychom se, vzhledem k tomu, co bylo dosud řečeno,  považovat za nějakou duchovní elitu, která je pospolu udržována věrností vůči určitému náboženskému konání nebo rozhodnutím, anebo věrností vůči svědectví, o kterém věříme, že nám bylo svěřeno, anebo nějakou vyssí duchovní úrovní, o které si myslíme, že nás učinila du­chov­něj­sí­mi, než jsou ostatní? Anebo se shromažďujeme jako málo věřících, kteří si cení jména Páně, chtějí uznávat Jeho autoritu a přejí si chodit v praktické poslusnosti vůči celé pravdě -  tedy stát na pravé půdě Církve (Shromáždění)?

To není otázka pouze teologického nebo akademického významu. Na ní velmi závisejí praktické důsledky. Nase chování a nase jednání, které nesou charakter shromáždění, budou nasí odpovědí silně ovlivněny. Neporozumění tomuto bodu bylo příčinou mnoha smutných chyb v minulosti.

Otázka kázně dobře ukazuje rozdíly mezi oběma stanovisky ve výse uvedených otáz­kách. O kázni nalézáme různá naučení v epistolách, kde je kázeň uvedena v různých stupních přísnosti, které v některých případech vrcholí posledním prostředkem, ve vyloučení. Vyloučení je ve skutečnosti doznáním, že celá vlastní kázeň nemohla zlo zadržet.

Od počátku historie Církve (Shromáždění) byla v jejím středu slabost. Epistoly ukazují, že shromáždění, která byla Pavlem založena, nebyla žádným vzorem toho, jaké má shromáždění být, nýbrž bylo v nich mnoho "nemluvňat", mnoho těch, kteří byli "tělesní", mnoho těch, jejichž ruce byly opustěné a kolena ochromena a jejichž nohy byly blízké toho, "aby byly odkloněny od cesty". Bylo mnoho "bezuzdných žvanilů" a takových, kteří kázali Krista "ze závisti a navzdory", a dokonce povstali požidovsťující učitelé, kteří se pokouseli přivést věřící zpět do otroctví zákona a k židovství. Proto nás nepřekvapuje, že dnes také, kdekoli se věřící shromažďují na půdě Církve, se v jejich středu brzy zjeví podobný stav věcí. Co dělat?

Pro ty, kdo stojí na eklektické půdě, je odpověď jednoduchá. Každý, kdo není v souhlasu   s jejich elitním okruhem, je nežádoucí, a pokud možno je vyloučen. Tak např. některý bratr nesouhlasí s určitým jednáním nebo rozhodnutím tohoto kruhu a podá námitku. Následkem je, že nesmí zůstat v obecenství, i když k tomu je ochoten, poté co si námitkou ulevil svému svědomí. Anebo jiný není v stavu přijmout s horlivostí zastávaný názor v učení jako vyvážené vyjádření pravdy Písma. Poněvadž se vsak tento elitní spolek drží tohoto názoru, není klidu, dokud takový není z "uvnitř" vyveden "vně". Tak  je vy­lou­če­ní, ať přímé nebo tím či oním neprůhledným způsobem, "lé­kem" pro každou těžkost         v eklektickém systému. Když plně nesouhlasís se systémem, tu je tvé místo vně. Toto jednání je neobyčejně jednoduché, a kromě toho nese vnějsí zdání velké svatosti. Nevyžaduje si žádné zkousky. Nenapíná ničí trpělivost. Vyjádření Kristovy milosti tu vsak nelze najít. Slouží se tu potřebě uplatnění a sebeoslavení člově­ka a ponechává to volnost vlastní vůli těch, kdo se ztotožňují s tímto elitářským sys­té­mem. Nemůžeme se tedy divit, že eklekticismus se u mnohých pevně uchytil a že mnozí nejsou v stavu cenit si něčeho jiného.

Pro ty, kdo stojí na půdě Církve, není tato otázka tak jednoduchá. Základem jejich postavení je, že je mají vést zásady Shromáždění. Shromáždění je ale místo, kde vládne  Pán a kde působí Duch Svatý (1. Kor. 12,4-11). Je místem, kde Boží inspirované slovo vede a vládne. Ve Skutcích ap. 15,13-29 čteme: "Simon teď vypravoval... a s tím se srovnávají i řeči prorocké, jakož psáno jest... Protož já tak soudím... I vidělo se nám shromážděným jednomyslně." Shromáždění (Církev) je místo, kde Boží vůle, vyjádřená v Jeho slově, je to jediné, co platí. Proto nikdy nesmí být vykonána kázeň, která je přísnějsí, než říká Písmo. Otázka nezní: "Co se slusí pro nase obecenství?" nýbrž: "Co se slusí na Boží dům, k němuž patříme,  a co odpovídá Božím zásadám, podle nichž bychom chtěli jít?" Na tuto otázku můžeme dát odpověď jen ve světle Božího slova.

To vse přinásí mnohá cvičení, aby Písmo bylo správně použito. Nase trpělivost je přitom často vystavována zkousce, protože přicházejí případy, pro něž v Písmu nemáme přímá naučení. Potom musíme v modlitbě čekat na Pána, abychom se dověděli Jeho vůli a nejednali svévolně a bez Něho. K tomu je ustavičně potřebná milost. Vsichni jsou přivedeni       k tomu, že cítí vlastní nicotnost, a pouhá svévole je kárána. K výkonu kázně  v Božím domě přichází autorita  jen od Boha. Když jsme shromážděni ke jménu Páně, máme autoritu (Mat. 18, 18-20), ale jednat v Jeho jménu můžeme jen tehdy, když se necháme vést Jeho slovem.

Eklekticismus často rychle jednal tam, kde ti, kteří se třesou před Božím slovem, se báli jednat, protože pro jednání neviděli žádné oprávnění. Eklektický houf nebo jeho postup musely být hájeny; tak se jim zdálo, že je nutný drastický zásah; a když k jednání nebylo od Pána zplnomocnění, odůvodnili svůj postup takovým místem Písma, které na dotyčný případ mohlo být použito jen zcela vzdáleně anebo nejasně. Tak docházelo vždy znovu k tomu, že to, co nazýváme kázeň v Božím domě, bylo používáno jen k podepření osobních nebo stranických cílů - velmi vážný hřích! Tím se eklekticismus jednoznačně prozrazuje jako sektářství ve velmi domýslivém převlečení.

Závěrečné poznámky

Když se věřící skutečně shromažďují na půdě Církve, chodí podle svatosti Božího do­mu, jak je obsažena v Božím slovu. Nikdy vsak neoddělují svá srdce a náklonnosti od celé Boží Církve (Shromáždění). Uznávají Krista za Hlavu nahoře a Ducha Svatého za svou sílu zde na zemi. Vědí, že nikdy nemusejí jít jinam než k poučením Božího slo­va, aby ostříhali to, co je od Něho (2. Tim. 3, 16-17). Nezaměstnávají se tím, aby "za­chrá­ni­li" nějakou věc nebo "svědectví", protože pochopili, že Pán ví, jak má Svou věc udržet až do konce a jak ostříhat Své svědectví. Jde jim o to, aby byli poslusni celého Božího slova. Takovou poslusností zajisťují záchranu jak pro sebe, tak i pro ty, kteří je chtějí slyset (1. Tim. 4,15.16).

Činíme dobře, když podobně jako žalmista můžeme říci: "Hospodine, nepozdvihlotě se srdce mé, ani se povýsily oči mé; aniž jsem se vydal v věci veliké, aneb vyssí nad to, než mi  náleží." (Žalm 131,1) Jsou velké věci, které jsou pro nás přílis vysoké a úžasné a které si Pán vyhradil pro Sebe. On vede Své dílo dále. Vede Své svědectví a ostříhá je, když toho je třeba. Pověřuje a střeží Své služebníky. Když se vsak lidé, i s dobrým úmyslem, snaží dělat věci, pro které nikdy neobdrželi žádné pověření, pak to obvykle končí tím, že opomíjejí dělat to, co Bůh ve skutečnosti chce, aby dělali!

Bůh si přeje, abychom konali méně nápadné, ale více praktické dílo, totiž abychom chodili v poslusnosti vůči Jeho zjeveným myslenkám. Jsme tu ponecháni, abychom byli poslusni vsí pravdy, a to je pro nás dosti veliké a vysoké. Celá pravda je znázorněna v Kristu: On je ta pravda. Celá pravda je pro nás zjevena v Písmu, proto je Slovo prav­da. Duch Svatý nám byl dán, abychom znali pravdu a byli jí poslusni. On je ten Duch pravdy. Kéž bychom tedy měli dosti milosti, abychom svou duchovní energii soustředili na poslusnost víry!