Kapitola 27

Předsíň a měděn ýoltář

Charles Henry Mackintosh

POZNÁMKY K 2. MOJŽÍŠOVĚ KNIZE

Došli jsme nyní k měděnému oltáři, který stál u dveří stánku. Chtěl bych čtenáře upozornit, aby věnovali obzvláštní pozornost pořádku, který Duch Svatý v tomto oddílu naší knihy zvolil. Už jsme poznamenali, že verše 25,1 až 27,19 tvoří zvláštní oddíl, který podává  popis truhly a slitovnice, stolu a svícnů, závěsů a opony a nakonec popis měděného oltáře a síně, kde stál. Jestliže se čtenář podívá na verše 35,15;37,25 a 40,26, všimne si, že na všech třech místech je mezi svícnem a měděným oltářem zmínka o zlatém oltáři ke kadění, zatímco v návodu, který Hospodin dává Mojžíšovi, je měděný oltář uveden ihned za svícnem a závěsy stánku. Poněvadž pro tento rozdíl musí být nějaký božský důvod, je výsadou každého pečlivého a  rozumného člověka zkoumajícího Slovo tuto příčinu prozkoumat. Proč tedy Pán, dávaje směrnici o zařízení "svatyně", opomíjí zlatý oltář ke kadění a jde ven k měděnému oltáři, který stál u dveří stánku? Mám za to, že důvod je prostě tento: Nejdříve popisuje způsob, jímž se chtěl sám zjevit člověku, a potom popisuje způsob, jak se člověk může přibližovat k Němu. Zaujal Své místo na trůnu jako "Panovník vší země" /Joz.3,11.13/. Paprsky Jeho slávy byly skryty za oponou - předobrazem Kristova těla /Žid.10,20/, ale čistý "stůl s chleby předložení" byl zjevením Jeho samého ve spojení s člověkem a moc Ducha Svatého byla obrazně představována "zlatým svícnem". Pak tu máme zjevený charakter Krista jako člověka zde na této zemi, jak je viděn v závěsech a přikrytí stánku. A konečně vidíme v měděném oltáři symbol místa, kde se mohl setkat svatý Bůh a hříšný člověk. To nás vede jakoby k nejzazšímu bodu, odkud se vracíme v doprovodu Arona a jeho synů zpět do svatyně, normálního kněžského místa, kde stál zlatý oltář ke kadění. Tento pořádek je pozoruhodně krásný. 0 zlatém oltáři se nemluví, dokud tu není kněz, aby na něm pálil kadidlo, neboť Hospodin Mojžíšovi ukázal příklady věcí v nebi podle pořádku, v jakém mají tyto věci být chápány vírou. Když však Mojžíš dává směrnice shromáždění /35.kap./, když zaznamenává práce "Bezeleela a Aholiaba" /37. a 38.kap./ a když vyzdvihuje stánek /40. kap./, následuje prostě pořádek, v jakém byly nástroje skutečně umístěny.

Modlitbou doprovázené zkoumání tohoto zajímavého předmětu a porovnání míst shora uvedených čtenáře bohatě odmění. Nyní budeme uvažovat o měděném oltáři. Tento oltář byl místem, kde se hříšník blížil k Bohu v moci a účinnosti krve smíření. Stál "u dveří stánku úmluvy" a na něm byla vylévána všecka krev. Byl z "dříví setim a mědi". Dřevo bylo totéž jako dřevo zlatého oltáře ke kadění. Ale kov byl jiný. A důvod pro tento rozdíl je zřejmý. Oltář z mědi byl místem, kde se nakládalo s hříchem podle Božího soudu o něm. Oltář ze zlata byl místem, odkud stoupala k Božímu trůnu vůně Kristovy příjemnosti. "Dřevo setim" je obraz Kristova člověčenství a musí být v  každém případě stejné; ale v měděném oltáři vidíme Krista setkávajícího se s ohněm Boží spravedlnosti, zatímco ve zlatém oltáři Ho spatřujeme nasycujícího Boží zalíbení. Na prvním byl uhašen oheň Božího hněvu; na druhém byl zanícen oheň kněžského velebení. Duše s rozkoší nalézá Krista v obou; ale oltář z mědi je to, co vychází vstříc potřebě provinilého svědomí - je to ta první věc potřebná pro ubohého, bezmocného, mdlého a usvědčeného hříšníka. V otázce hříchu nemůže být nastolen pokoj do té doby, dokud oko víry nespočine na Kristu jako na naplnění obrazu měděného oltáře. Musím vidět svůj hřích přeměněný na popel v pánvi toho oltáře, dříve než se mohu  těšit z pokoje svědomí v Boží přítomnosti. Přijímám-li skrze víru sdělení Boží, že On sám jednal s mým hříchem v Osobě Krista na měděném oltáři - že uspokojil všechny Své spravedlivé požadavky - že odstranil můj hřích ze Své svaté přítomnosti, takže se tam už nikdy nemůže vrátit zpět - tehdy, a teprve tehdy, se mohu radovat z Božího věčného pokoje.

Chtěl bych zde připojit poznámku o skutečném významu "zlata" a "mědi" v zařízení stánku. "Zlato" je symbol božské spravedlnosti nebo božské přirozenosti v "Člověku Kristu Ježíši". "Měď" je symbolem spravedlnosti vyžadující soud nad hříchem, jako u měděného oltáře, nebo soud nad nečistotou jako u měděného umyvadla, /kap.30,18/ To odpovídá skutečnosti, že uvnitř stanu stánku bylo vše ze zlata, - truhla, slitovnice, stůl, svícen, oltář ke kadění. Všechny tyto věci byly symboly božské přirozenosti - vlastní osobní výbornosti Pána Ježíše Krista. Na druhé straně vně stanu stánku bylo vše z mědi, - měděný oltář a jeho nádoby, umyvadlo i jeho podstavek.  Požadavky spravedlnosti, pokud jde o hřích a nečistotu, musí být podle Božího měřítka uspokojeny dříve, než je možné se nějak těšit ze vzácných tajemství Kristovy Osoby, jak jsou zjevena ve vnitřní svatyni Boží. Teprve když vidím všechen hřích a nečistotu dokonale odsouzené a smyté, mohu se jako kněz přiblížit a klanět se ve svatyni a těšit se z plného zjevení vší krásy a výtečnosti Boha - Člověka, Krista Ježíše. Čtenář může s mnohým užitkem sledovat uplatnění těchto myšlenek nejen při studiu stánku a chrámu, ale také na různých místech Božího Slova. Například v první kapitole Zjevení je Kristus viděn "přepásán na prsech pasem zlatým" a "nohy pak Jeho podobné mosazi /mědi/ jako v peci hořící". "Zlatý pás" je symbolem Jeho vrozené spravedlnosti. "Nohy podobné mědi" vyjadřují nezmírněný soud nad zlem. Bůh nemůže zlo trpět, ale musí je rozdrtit Svýma nohama. Takový je Kristus, s Nímž máme co činit. Soudí hřích, ale zachraňuje člověka. Víra vidí hřích proměněný v popel na měděném oltáři; vidí všecku nečistotu smytou v měděném umyvadle; a konečně raduje se z Krista jak je ve světle a moci Ducha Svatého zjeven v tajuplném tichu Boží přítomnosti. Nachází Ho na zlatém oltáři v plné ceně Jeho přímluvy, sytí se Jím u čistého stolu; poznává Ho v truhle a slitovnici jako Toho, který odpovídá všem požadavkům spravedlnosti a současně vychází vstříc vší potřebě člověka; spatřuje Ho v oponě se všemi jejími tajuplnými obrazy, čte Jeho drahé jméno na všech věcech.

Ó, kéž bychom měli srdce, jež by chválilo a ctilo tohoto neporovnatelného, slavného Krista! Nic nemůže být důležitějšího, než jasné pochopení obrazného významu měděného oltáře a učení, jež nám v něm Duch Svatý podává. Nedostatek jasna v tomto směru je příčinou, že tak mnohé duše tráví své dny ve smutku. Nikdy nedošly k jasnému, úplnému vyřešení celé otázky své viny u měděného oltáře; nikdy opravdově skrze víru nespatřily, že Bůh sám na kříži urovnal celou záležitost jejich hříchů; hledají klid pro své nepokojné svědomí ve znovuzrození a jeho známkách, - v ovoci Ducha, stavu mysli, pocitech, zkušenostech, - věcech zcela správných a o sobě samých velice cenných, ale které nejsou základem pokoje. Co naplňuje duši dokonalým pokojem, je vědomí o tom, co Bůh vykonal na měděném oltáři. Popel v nádobě pod oltářem vypráví zvěst pokoj dávající, že VŠE JE VYKONÁNO. Všechny hříchy věřícího byly odstraněny Boží vlastní rukou vykupující lásky. "Toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v Něm." /2.Kor.5,21/ Každý hřích musí být  odsouzen; ale hříchy věřícího už byly odsouzeny na kříži, proto je dokonale ospravedlněn. Mít za to, že by něco mohlo být proti tomu nejslabšímu věřícímu, znamená popírat celé dílo kříže. Všechny jeho hříchy a nepravosti byly odstraněny Bohem samým, a proto musely být odstraněny dokonale. Zmizely úplně v prolité krvi Božího Beránka. Milý čtenáři, kéž i tvé srdce pevně spočívá v pokoji, který Ježíš učinil "skrze krev Svého kříže".